Šílím. Naprosto šílím. Vysoká je těžká už teď a to ji ještě ani nestuduju. Fakt teror. Za jediný štěstí považuju to, že pracovnice španělské ambasády jsou asi ty nejhodnejší ženské světa a snaží se mi pomoct, jak jen můžou. Navrch jsem ještě v rámci mých sebevražedných choutek souhlasila, že si s kamarády odbudu pár debat a nějak to teď zas všechno nedávám. A mé světlo na konci tunelu je zároveň mým katem. Ve čtvrtek odjíždíme s milým do Paříže a na to se samozřejmě nemůžu dočkat, jenže to také ukazuje, že už mi na všechny povinnosti zbývají jen necelé dva dny a to mě malinko znervozňuje.

Jinak se mám ale moc fajn. V sobotu jsem byla na snové brigádě, ve které nám platili za to, že si hrajem s dětma, skáčem na trampolíně, povídáme si a tak dále. No a k tomu jsme měli jídlo i pití na rautu zdarma, večer koncert Debbi a překrásný ohňostroj. Pro takové chvíle asi stojí za to žít.

A v pátek jsme šly fotit s Jančou, které moc děkuju. Bylo zvláštní zas po dlouhé době nahodit na ksicht obličej a rozpustit si vlasy, protože poslední dobou jedu spíš podle pohodlnosti, tzn nenalíčená, s vlasy v copu a pohodlným oblečením. Na sobě mám tílko z H&M, kraťasy z Lindexu, kimono z Double Agent, hodinky Claire's a zlaté řetízky po mamince ("Klári, jsem na ně alergická, nechceš ji je vzít?" Ano!).

Mějte se krásně

a všichni, kterým teď skončil školní rok, užijte si prázdniny!

PA!