nemysli na slony: knížky

Zobrazují se příspěvky se štítkemknížky. Zobrazit všechny příspěvky

Už jsem tady sálodlouze vypisovala první kapitolu z knihy Jordana Petersona 12 Rules for life. Se všemi ostatními to ale dělat nebudu, protože by to bylo na dlouho a opravdu vám doporučuju si spíš přečíst celou knihu. Každopádně je tu pár lekcí, tipů a postřehů, které si myslím, že opravdu stojí za to i pokud si knihu přečíst nechcete (ikdyž kniha by vám lépe vysvětlila, jak autor k těmto závěrům došel).

Ne všechno je relativní. Některé aktivity a vlastnosti jsou zkrátka a jednoduše lepší než jiné. A přestože ne všichni máme představu o tom, co je správné, všichni minimálně tušíme, co je špatné.
Vzpřímený a sebevědomý postoj vám pomůže se sebevědomě opravdu cítit a chovat.
Rutina je naprosto nezbytná pro správné fungování organismu. Díky rutině výrazně snížíte množství stresu. Vstávat ve stejnou dobu a nasnídat se je základ (ikdyž v této části si s Petersonem dovolím trochu nesouhlasit. Při řerušovaném hladovění se obejdete bez snídaně a pokud vám to vyhovuje, no problem. Hlavní je mít kontrolu a pravidelnost).
Chovejte se k sobě jako k někomu, za koho jste zodpovědní. Dobrý příklad by byl: chovejte se k sobě tak, jako byste se chovali k vlastnímu dítěti. To znamená s tou správnou dávkou přísnosti a rozmazlování. Nebuďte na sebe příliš tvrdí, ale taky si nedovolte všechno. Pokud se k sobě tímto způsobem nechováme, je to proto, že k sobě nemáme dostatečný respekt.
Přátelte se s lidmi, kteří pro vás chtějí to nejlepší. Pokud byste nějakého člověka nechtěli jako kamaráda pro svého sourozence nebo rodiče, proč se s takovým člověkem přátelíte vy? Měli byste si najít přátelé, kteří chtějí, aby věci byly lepší, ne horší. Přátele, kteří vás budou posouvat dál.
Pokud se rozhodnete, že vše špatné, co se vám stalo, se stalo bez vašeho přičinění, zbavíte se nejen zodpovědnosti, ale také moci. Přijmout zozpovědnost znamená mít moc něco změnit.
Srovnávejte se s tím, kým jste byli včera, ne s tím, čím je někdo jiný dnes. Hlavní je růst, ne aktuální pozice. Pokud jste v něčem špatní, ale zlepšujete se, můžete si zatleskat. Pokud v něčem válíte, ale nijak se nezlepšujete, možná byste mohli upravit přístup. Pokud štěstí je cesta, právě pronásledování lepších a lepších výsledků vás učiní šťastnými.
Víra není nějaká dětinská víra v magii, není to ignorance a slepota. Jen to znamená uvědomit si, že iracionální tragické události života musí být vyrovnané iracionální vírou v dobro bytí.
Dávejte pozor, zaměřte se na své okolí, fyzické i psycholigické. Je tady něco, co vás obtěžuje? A můžete to spravit? Pokud je odpověď na obě otázky ano, pak to udělajte. Pokud je odpověď ne, najděte něco drobnějšího a pak opravte to. Vždycky je co zlepšovat.
Nenechte vaše děti dělat nic, co by vás přimělo je nesnášet. Jen tak se naučí, kde jsou hranice správného chování.
Lidé často chápou základní psychologické otázky naopak. Proč lidé berou drogy? To není žádná záhada. Záhada je, proč ostatní lidé drogy neberou. Proč někdo trpí úzkostí? To taky není záhada. Záhada je, proč úzkostí netrpíme všichni. Na světě je tolik věcí, co se může podělat a je záhadou, že nejsme v jednom kuse k smrti vyděšení.
Nejdřív zapracujte na sobě než začnete kritizovat ostatní.
Pronásledujte to, co je smysluprné, ne co je výhodné. Rozdíl mezi úspěšnými a neúspěšnými lidmi je, že ti úspěšní umí něco obětovat- konkrétně aktuální potěšení pro budoucí výhody. Mít v životě smysl je důležitější než mít to, co chcete. Pro začátek je tomu tak proto, že často ani nevíte, co vlastně chcete nebo co potřebujete.
Vždy říkejte pravdu. Nebo alespoň nelžete. Na tento bod dává Peterson obzvlášť důraz a já se přidávám. Lži nikdy nic dobrého nepřinesou.

"Brzy jsem zjistil, že vše, co říkám je nepravda. Lhal jsem, protože jsem chtěl vyhrát hádku, získat vysoké postavení, zapůsobit na lidi a získat, co chci. Používal jsem jazyk k pokrucování reality, abych vyjádřil, co jsem považoval za nutné. Ale byla to faleš. Když jsem si to uvědomil, začal jsem říkat jen věci, kterým by můj vnitřní hlas neoponoval. Začal jsem říkat pravdu- nebo alespoň nelhat. Brzy jsem zjistil, že taková dovednost je velmi užitečná obzvlášť pokud nevím, co dělat. Co byste měli dělat, když nevíte, co máte dělat? Říct pravdu."

Každý potřebuje konkrétní cíl a metu, za kterou by mohl jít, aby omezil chaos a dal svému životu srozumitelný smysl. Vaše mety musí být přesně vytyčené, aby bylo jasné, co znamená úspěch a co selhání, abyste mohli měřit svůj pokrok.
Předpokládejte, že člověk, se kterým mluvíte, ví něco, co vy nevíte. Pokud posloucháte a nesoudíte, lidé vám řeknou všechno bez obalu. Můžete se tak dozvědět ty nejúžasnější, nejabsurdnější a nejzajímavější věci. Vaše konverzace pak nikdy nebudou nudné. Pokud jsou vaše konverzace nudné, pak to neděláte správně.
Komunikace je neuvěřitelně důležitá pro udržení a rozvíjení jakéhokoli vztahu. Mluvte jasně a vyjádřete vše, za co jste vděční, ale i to, co vám vadí. Nezametejte problémy pod koberec, neignorujte je.
Pokud mezi vámi a někým jiným dojde ke konfrontaci, je dobrý nápad mu přímo říct, co byste chtěli, aby udělali místo toho, co dělají právě teď. Mohli byste si říkat: "Kdyby mě miloval, věděl by, co dělat". Ale tak to zkrátka není, nikdo nemá přímé napojení na vaše myšlenky a nemůže vědět, co chcete. Nejdřív předpokládejte neznalost a pak až zlomyslnost.
Jen pokud se vystavíte nebezpečí, stanete se schopnými. A právě schopní lidé se nejlépe vypořádají s budoucím nebezpečím.
Dívky vyhrávají vítězstvím ve své vlastní hierarchii- tím, že budou dobré v tom, co dívky oceňují jako dívky. Navíc mohou k tomuto vítězství přidat i vítězství v mužské hierarchii. Na druhou stranu kluci můžou zvítězit pouze vítězstvím v mužské hierarchii. Pokud se ovšem chlapci daří v dívčí hierarchii, přijde o dobrou reputaci mezi muži a o atraktivitu mezi ženami.
Zdravé ženy budou chtít muže, ne chlapce. Potřebují někoho, s kým mohou soutěžit. Pokud jsou otrlé, budou chtít někoho otrlejšího, pokud jsou chytré, budou chtít někoho chytřejšího. Hledají někoho, kdo přinese něco, co samy ještě nemají. Proto je tak těžké pro chytré, atraktivní a otrlé ženy najít si partnera. V jejich okolí zkrátka není dostatek mužů, kteří by je "porazili" a získali tak na atraktivitě.
Pohlaďte si kočku, pokud ji potkáte na ulici. Psi se taky počítají. Tak alespoň na chvíli zažijete to čisté potěšení, které vás přiměje zapomenout na utrpení života.

Vážně, jen teď, když jsem si znovu přečetla svoje výpisky, mě přepadla chuť si knížku znovu přečíst, takže pokud nemáte co číst, doporučuji 11/10, přestože, jak už jsem vysvětlila v předchozím článku, s Petersonem nesouhlasím ve všem, co se jeho politických názorů týče.

Už jsem tady sálodlouze vypisovala první kapitolu z knihy Jordana Petersona 12 Rules for life. Se všemi ostatními to ale dělat nebudu, proto...

v 8:56:00

Víte jak se vás Spotify, Netflix, HBO a všechny podobné služby snaží získat měsícem zdarma? A jakmile se upíšete, buďto zapomenete včas zrušit odběr, nebo zjistíte, že platit za legální poslouchání hudby nebo sledování filmů je vlastně docela pohodlný, a tak už jim hold číslo svojí karty necháte? Vždycky jsem se toho bála a žádné z těchto služeb nevyužila (zatímco jsem s láskou zneužívala ochoty a účtů svých platících přátel- díky, Pedro), až jsem podlehla u Audible. Pro knížky jsem měla vždycky slabost, ale v poslední době jsem na ně neměla moc čas, takže možnost moct je poslouchat třeba cestou do školy nebo při uklízení kuchyně, se mi zalíbila.

A za co jsem utratila svůj první kredit zdarma?

Mark Manson: The Subtle Art of Not Giving a F*ck

O ČEM TO VLASTNĚ JE

Nejlepší způsob, jak být šťastný, je příliš se nestresovat nad zbytečnýma věcma, nad názory ostatních, nad tím, na čem nám vlastně nezáleží. Negivovat fucky je vlastně důležitý pro to, abyste je mohli ušetřit a pak givovali fucky jen tomu, na čem opravdu záleží. Řečeno jinými slovy, štěstí leží v kvalitě, ne kvantitě.

Investovat do jedné osoby, do jednoho místa, do jedné práce nebo do jedné činnosti by nám mohlo připadat jako odpírání velkého množství jiných zkušeností. Ale pokud se ženeme za co nejvyšším množstvím zkušeností, nikdy si nic neprožijeme do hloubky. Odmítnutí všech alternativ nám navíc dává podivnou svobodu, protože se najednou nemusíme zabývat tím neuvěřitelným (a poněkud stresujícím) množstvím možností.

Hned v úvodní kapitole jsem věděla, že s touhle knížkou si budu rozumět. Jedna z prvních lekcí totiž je, že to sice můžete dotáhnout daleko, ale taky nemusíte, a ten neustálý tlak, abychom byli lepší než ostatní, abychom byli výjimeční, nás akorát tak žene do totální propasti sebelítosti a neustálého stresu, protože se necítíme dostatečně dobří.

Většina z nás je průměrná ve všem, co dělá. A s největší pravděpodobností, i pokud jste v něčem lepší než ostatní, jste nejspíš průměrní až podprůměrní ve všem ostatním. Odevšad se na nás valí informace, to nejlepší z nejlepšího a to nejhorší z nejhoršího. Vidíme jen výjimečné zprávy, protože ty se prodávají, ty zvyšují příjmy. A to je problém, mluvíme-li o srovnávání. Masový marketing totiž kompletně zkresluje naše očekávání od sebe samých.

Je oukej spokojit se s málem.

Je oukej být průměrný.

Běžná self-help rada "představujte si, čím chcete být/ co chcete mít, a splní se vám to" je na nic, protože akorát posiluje myšlenku, že tím ještě nejste/ že to ještě nemáte. A zase jste na sebe naštvaní. A zase jste smutní.

Další populární self-help blud je, že můžeme být vždycky šťastní. A nejen to, měli bychom být vždycky šťastní. Jenomže to nejde. Lidé bývají smutní, to se stává, je to normální. Tento blud akorát vše zhoršuje, protože se dostáváme do spirály, kdy nejen, že jsme smutní nebo naštvaní kvůli něčemu, co se nám stalo. Jsme navíc i smutní a naštvaní sami na sebe za to, že jsme smutní a naštvaní, protože to bychom přece neměli být. A nakonec se rozesmutníme a naštveme ještě víc, protože jsme si všimli, že jsme ve spirále smutku a vzteku a jak z toho do háje ven?

Je oukej být smutný.

Uvědomte si to, prožijte si to a běžte dál.

"It’s okay for things to suck some of the time."

Emoce jsou prostě biologické signály navržené tak, aby vás posunuly směrem k prospěšné změně. Negativní emoce jsou znamením, že se něco není tak, jak by mělo. Jsou výzvou k akci. Naopak pozitivní emoce jsou odměnou za odvedení dobré práce. Přesto bychom měli naše emoce občas zpochybňovat, protože ne vždy mají pravdu.

Všichni se snaží, abyste věřili, že tajemstvím dobrého života je velký dům, nové auto a sexy drahá polovička. Ale klíčem ke štěstí není mít toho hodně, nýbrž mít toho málo. Protože čím míň věcí máte, o tím míň věcí se musíte starat, s tím míň věcma se musíte stresovat. Dnes už nežijeme v materiální krizi, máme všeho dost, možná až příliš. Problém, kterému čelíme, je tedy existenciální a duchovní.

Skoro jako by to pravidlo z Owellovy 1984 bylo pravda, svoboda možná přece jen je otroctví. Zdá se, že už máme tolik věcí, tolik možností, tolik příležitostí, že vlastně nevíme, čemu věnovat pozornost. Navíc, protože existuje nekonečné množství věcí, které nyní vidíme nebo o kterých víme, existuje také nekonečný počet způsobů, jak zjistit, že někomu nestačíme, že nejsme dost dobří, že věci se nevyvíjí tak dobře, jak by mohly.

Touha po pozitivnější zkušenosti je sama o sobě negativní zkušeností. A paradoxně, přijetí negativní zkušenosti je samo o sobě pozitivní zkušeností.

Hnát se za něčím vám akorát připomene, že to vlastně nemáte. Přijmout váš život takový, jaký je, je prvním, a nejdůležitějším, krokem ke spokojenosti.

Když už se ale rozhodnete za něčím jít, musíte to opravdu chtít. A pokud něco opravdu chcete, všechno ostatní je vám jedno, včetně bolesti, kterou vám způsobí právě následování vašeho snu.

"If you are able to not give a fuck about the pain your goals require, then you become unstoppable."

"The moments when we don’t give a fuck and take action are often the moments that most define the course of our lives."

Akce není jen následkem motivace, jde to i naopak. Udělejte něco a inspirace už přijde sama. Jak napsat knihu? Napište denně 200 slov, co budou stát za nic, a ta přelomová myšlenka už se někde objeví.

Not giving a fuck neznamená, že je vám to všechno jedno. Neznamená to, že kašlete na všechno a na všechny. Znamená to jen, že se opravdu staráte jenom o to podstatné. A ať už si to uvědomujeme nebo ne, vždycky si můžeme vybrat, na čem nám bude záležet a na čem ne. Hlavní je vybrat si to důležité.

Když člověk nemá problémy, naše mysl si je automaticky vymyslí. To, co většina lidí - obzvláště vzdělaní, hýčkaní bílí lidé ze střední třídy - považuje za "životní problémy", jsou vlastně jen vedlejší účinky toho, že nemají nic důležitějšího, o co by se mohli starat. Takže najít si něco velkého, o co se můžete starat a z čeho se můžete stresovat, ale vlastně budete rádi, že se z toho můžete stresovat, je nejlepší způsob, jak se nestresovat z maličkostí.

Je důležité uvědomit si, že nějaké to utrpení je nevyhnutelné. Ale trpět kvůli blbostem, které za to nestojí je jen plýtvání časem a energií. Proto nedoufejte, že budete mít život bez problémů, doufejte, že budete mít život s těmi správnými problémy. Štěstí najdete, když problémy budete řešit, ne se jim vyhýbat. Pravé štěstí se objeví pouze tehdy, když zjistíte, jaké problémy chcete mít, a jaké problémy chcete řešit.

Neptejte se sami sebe, co chcete od života. Je snadné chtít úspěch a slávu a štěstí a skvělý sex. To chce každý. Mnohem zajímavější otázka je: "Jakou bolest chci?". To, za co jste ochotni bojovat, je rozhodujícím faktorem toho, jak se vaše životy vyvinou. Nemůžete se zamilovat jen do výsledku, musíte milovat samotný proces.

“One day, in retrospect, the years of struggle will strike you as the most beautiful.” -Sigmund Freud

Rozkoš je falešný bůh. Výzkum ukazuje, že lidé, kteří svou energii soustředí na povrchní potěšení, jsou více emočně nestabilní a více trpí depresemi a úzkostí. Potěšení je tou nejpovrchnější formou životní spokojenosti, a proto je nejjednodušší ji získat a také nejsnazší ji ztratit.

Lidé, kteří zakládají svou hodnotu na tom, že mají pravdu o všem, brání tomu, aby se učili ze svých chyb. Lidé, kteří se bojí toho, co si o nich ostatní myslí, se ve skutečnosti bojí, že se jim potvrdí všechny ty negativní věci, které si o sobě sami myslí.

Jistota je nepřítelem rozvoje.

Čím jistější se snažíte být, tím nejistěji se budete cítit. Pokud přijmete fakt, že nevíte všechno, budete se hned cítit volněji.

Kdo si myslí, že ví všechno, nenaučí se nic.

Ne vždy můžeme ovlivnit to, co se nám stane, ale vždycky můžeme ovlivnit, jak zareagujeme. Spousta lidí nechce přijmout zodpovědnost za svoje problémy, protože si myslí, že by to automaticky znamenalo, že si za ně můžou sami. To ale není pravda, a přijmout zodpovědnost za naše problémy je první krok k jejich řešení.

Mansonův zákon o vyhýbání spočívá v tom, že čím více něco ohrožuje vaši totožnost, tím více se tomu budete vyhýbat. Čím víc něco ohrožuje, jak vnímáte sami sebe, tím spíš se budete snažit to nedělat. Pokud si myslím, že jsem hodný člověk, budu se snažit vyhýbat situacím, které by mohly dokázat opak. A pokud si myslím, že jsem skvělý kuchař, budu vyhledávat situace, které mi to potvrdí. Víra jde vždycky první. Víra formuje to, co si myslíme, že je pravda.

Mansonova myšlenka "zabití sama sebe" je podobná myšlence Pavla Grahama, že bychom měli udržet svou identitu na minimu. Tedy, pokud nemáte identitu, kterou chcete chránit, změna je najednou mnohem jednodušší.

Abyste na svém životě něco změnili, musíte nejdřív přijmout fakt, že něco, co jste dělali předtím, bylo špatně.

„If it feels like it’s you versus the world, chances are it’s really just you versus yourself.“

HODNOCENÍ KNÍŽKY

V self-help žánru najdete spoustu knížek: ty, ze kterých se vám chce omlátit si hlavu o zeď; ty, co jsou víceméně ok a pak nějaký to čistý zlato. The Subtle Art of Not Giving a Fuck je čistý zlato. Je to pragmatická kniha se skvělým humorem, spoustou příběhů slavných i ne až tak slavných osobností a množstvím myšlenek k zamyšlení.

Víte jak se vás Spotify, Netflix, HBO a všechny podobné služby snaží získat měsícem zdarma? A jakmile se upíšete, buďto zapomenete včas ...

v 12:48:00

Když jsem v létě dočetla Elantris, přišel ten známý pocit, který se dostaví vždy po dočtení dobré knihy, kdy jsem nevěděla co se životem, a musela si tudíž skočit do knihovny pro novou četbu. Na Už je tady zas jsem měla zálusk již pěkně dlouho, neboť jsem kdysi viděla jedno divadelní představení založené na téhle knížce a moc jsem se nasmála. No a Dalajlamovu kočku jsem si zas chtěla přečíst, protože mi to přišlo jako zajímavá novinka s originálním pojetím a fajn způsob, jak se naučit něco málo o budhismu.

Obě tyto knížky měly jednu výhodu. Tedy že ten pocit popsaný na začátku tohoto článku se nedostavil na konci ani jedné z nich.

Už je tady zas (2/5)

Na knize je napsáno, že se smíchy potrháte, ale že vás brzy ten smích přejde, jak z děje mrazí. Mě nemělo co přecházet, protože mi zkrátka kniha nepřišla vtipná ani na jeden moment. Není to tím, že bych neměla ráda černý humor, ale zkrátka tím, že jsem tam žádný humor nenašla. Stejně tak mi nepřišla nijak děsivá a Dolf tam vystupoval jako docela normální chlap, ze kterého už nejspíš ambice na ovládnutí světa přešly. Celé mi to přišlo poněkud křečovité, zbytečně vyhrocené, děj nulový...ale říkala jsem si, že když už jsem to začala, alespoň to dočtu, že třeba alespoň závěr bude překvapivý, poučný, něco, cokoliv. Ale nebyl. A číst takhle tlustou knihu, když neobsahuje žádný pořádný děj, zvrat, myšlenku, humor ani jiné emoce, je fakt dost na nic. Nějaké hvězdičky k dobru jsem tomu dala jen za originální myšlenku a to, že se autor zřejmě dobře vyzná v reáliích druhé světové.

Dalajlamova kočka (3/5)

Opět originální nápad a taky fajn způsob, jak neznalé zasvětit do základů budhismu. To, jestli budhismus vysvětluje správně nebo ne, úplně posoudit nemůžu, protože nejsem příliš velký znalec, na druhou stranu co posoudit můžu, je fakt, že tato kniha je napsaná stylem pětiletého dítěte. A je možné, že je to schválně, protože se autor snažil zachytit jednoduché myšlenky kočky (přitom ovšem schopné rozjímat nad náboženstvím), mě to ovšem poněkud vytáčelo. Abych knížce ale zas tak moc nekřivdila, je to ten typ četby, který vás tak jakoby pohladí na duši, nijak vás nevystresuje, budete prostě v pohodě.

Abych to ale tak shrnula, na světě je spousta lepších knih, do kterých stojí za to investovat váš čas.

Četli jste některou z těchto knih? Případně jaká kniha zase zklamala vás?

Mějte se moc krásně,

PA!

Když jsem v létě dočetla Elantris, přišel ten známý pocit, který se dostaví vždy po dočtení dobré knihy, kdy jsem nevěděla co se životem, a...

v 11:07:00

v 22:00:00

Zdravím!

Prošla jsem si tak tipy na knížky, které jsem vám sem zatím dala a plna zděšení jsem zjistila, že se tady ještě neobjevil jeden z mých nejoblíbenějších autorů Carlos Ruiz Zafón (a taky jsem nejspíš vymazala článek o Percy Jacskonovi, další osudová chyba), proto vás s ním seznámím teď.

"Zábava je jako opium. Zbavuje nás zoufalství a bolesti, i když jen na velmi krátkou dobu."

Na Zafóna jsem narazila už tak před čtyřmi či pěti lety. Díky jednomu blogu jsem tenkrát zabrouzdala do knihovny a vypůjčila si Stín větru. O pár dní později už jsem běžela do knihkupectví a tu samou knihu si kupovala. Protože ty nejlepší jednoduše stojí za to vlastnit. Je to jako mít doma pár spolehlivých přátel, na které se vždy můžete obrátit a zapomenout na vlastní realitu.

A proč mě tahle knížka tak dostala? Tak zaprvé se děj odehrává v překrásné Barceloně ovšem za režimu diktátora Franca, což příběhu už dodává temnější stránku. Nejde ale o nějaký historický román, nýbrž o knihu s prvky thrilleru, detektivky, magie i romantiky. Navíc je poměrně mnohovrstevnatý a to já ráda, protože povrchní věci už mě začínají dost nudit. V tomto případě sice potrvá, než se dostanete k jádru věci a historii postav rozmotáte, stojí to ale za to.

Z té samé série (Pohřebiště zapomenutých knih) vyšly ještě další dva tituly, Andělská hra, Nebeský vězeň a čeká se na poslední, která by tento celek uzavřela. Dobré ale je, že i když se sebou souvisí a mají stejnou většinu postav, četba ani jednoho z těchto dílů není nutná pro porozumění dalšího, proto není důležité, v jakém pořadí je přečtete nebo pokud zůstanete jen u jednoho. Nejvíc se mi líbil právě Stín větru, ale ostatní taky nejsou vůbec špatné.

"Každá kniha, každý svazek má duši. Všechny v sobě mají duši toho, kdo je napsal, a taky duši těch, kteří je četli, prožívali a snili s nimi. Pokaždé, když kniha přejde do jiných rukou, pokaždé, když někdo přejede po jejích stranách pohledem, duch knihy roste a sílí. …Když nějaká kniha upadne v zapomnění, my, strážci, se postaráme. Knihy, které si už nikdo nepamatuje, knihy ztracené v čase žijí navždy s nadějí, že se jednoho dne dostanou do rukou nového čtenáře, k novému duchu. Každá z knih byla nejlepším přítelem nějakého člověka. A teď mají nás."

Hned za Stínem větru je mým oblíbencem Marina. Děj sice není tak spletitý ale atmosféra je stejně kouzelná. Nakonec jsem se pustila do ranějších dílek, Zářijových světel a Knížete z mlhy, ty mě sice neokouzlily tak moc ale i přesto jsem je zhltla během jednoho dne ~~a pořádně jsem se bála, protože jsem byla doma sama a jsem strašpytel.~~

- "Vypadáte špatně."

- "Těžko trávím."

- "Co?"

- "Skutečnost."

- "To nejste sám."

Znáte autora? Pokud si od něj něco přečtete, určitě dejte vědět, zajímal by mě váš názor :)

Mějte se moc krásně a užijte si víkend!

Zdravím! Prošla jsem si tak tipy na knížky, které jsem vám sem zatím dala a plna zděšení jsem zjistila, že se tady ještě neobjevil jede...

v 17:50:00

Ahoj!

Už jsem vám delší dobu nepřidala žádné tipy na knížky. Nečtu sice teď tolik, kolik bych si představovala, to ovšem neznamená, že nečtu vůbec. ~~Jen čtu některé knížky pořád dokola a tak nemám nic nového, o čem bych mluvila.~~ Nah. Zkrátka ještě čekám, až někteří autoři vydají pokračování svých sérií, abych mohla napsat kompletnější názor.

Poslední dobou mám ohromnou slabost pro postmodernu a překvapivě začínám i nějak vlastenčit a dobrovolně si tedy vybírám i české autory, nebo jak je tomu v Kunderově případě, francouzsky píšící autory českého původu. Dnešní článek bude tedy o nich (Kunderu a Urbana můžete nalézt i v maturitních kánonech).

Milan Kundera

Už v TOMTO článku jsem psala o jeho Nesnesitelné lehkosti bytí, která se stále řadí mezi mé absolutně nejoblíbenější knížky, musím ale přiznat, že poté, co jsem přečetla Nesmrtelnost, začínám výsostné místo Lehkosti zpochybňovat. Ráda si v knížkách označuju lepítky nebo si fotím zajímavé pasáže s neotřelými a dobrými myšlenkami, u Nesmrtelnosti jsem to ale po chvíli vzdala a šla jsem si ji koupit, protože to je přesně ta knížka, kterou musíte vlastnit. Není tam nic navíc, jen zamyšlení nad životem a vše, co jej provází, v typicky kunderovském stylu, zároveň spousta paralel a zvratů... Geniálnější dílo jen těžko pohledat. Vážně, kdybyste za mnou teď přišli a zeptali se na jedinou knížku, kterou si v životě přečíst, doporučila bych vám tuto.

Četla jsem i Směšné lásky, bez jedné povídky (kterou nemůžu sehnat) všechny tři sešity a neoslovily mě tolik. Bude to asi tím, že celkově nejsem úplně povídkový typ. Připadá mi, že v nich nemůžou být postavy ani myšlenky dostatečně rozpracovány. I tak mě ale velmi zaujaly třeba povídky jako Falešný autostop nebo Nikdo se nebude smát.

Setkala jsem se se spoustou názorů jako že se Kundera čte těžce nebo že jeho mužské postavy jsou nechutní intelektuálští děvkaři (proto je mám asi tak ráda, haha) a ženy neschopné loutky a je pravda, že v některých knížkách je Kunderův přístup k ženám opravdu poněkud zarážející, ve čtení a nadšení mi to ale nijak nebránilo.

Ahoj! Už jsem vám delší dobu nepřidala žádné tipy na knížky. Nečtu sice teď tolik, kolik bych si představovala, to ovšem neznamená, že ...

v 21:04:00

Ahoj!

Slíbila jsem, že během týdne zveřejním tipy na knížky z povinné četby. Původně jsem chtěla spojit světovou s českou literaturu, zjistila jsem ale, že samotná česká vystačí na jeden článek bohatě a proto světovou zveřejním zase až časem, až přečtu ještě něco, co bych mohla doplnit. Dnes tedy to dobré i horší z českých děl a mé laické názory na ně.

První díl můžete najít ZDE.

Karel Čapek

Čapek je génius a jeho knížky se čtou téměř samy, dramata R.U.R a Bílá nemoc jsou otázka jednoho dne a třeba Povídky z druhé kapsy nebo Válka s mloky už sice zaberou malinko déle, ale pořád to není nic strašného.

Milan Kundera

Zatím jsem přečetla jen Nesnesitelnou lehkost bytí, ale och bože, myslím, že se tady vyklubala láska a tato kniha se zařadila do mých top pět. Dle mého má Kundera velice impozantní osobitý styl a často se zamýšlí i nad banalitami, ve kterých ovšem nachází vyšší pravdy nebo filozofické otázky. I děj a příhody jednotlivých postav jsou opravdu zajímavé. Jediné, co dle mého může čtenáře trošku rušit je přeskakování mezi různými časovými obdobími. Hodně lidí mi ale také řeklo, že jim Kunderův styl tvorby nesedl, je to tedy dost subjektivní a budu ráda, když mi řeknete i váš názor.

Už se tak těším, až jej budeme probírat ve škole <3

Ladislav Klíma

Má učitelka češtiny o knize Utrpení knížete Sternenhocha prohlásila, že je zvrácená a nechutná, což byl přesně důvod, proč jsem se ji rozhodla přečíst, jsem už hold zkažené dítě. Profesorce musím dát za pravdu, bylo to ale zajímavé a místy i vtipné čtení, pokud máte rádi černý humor. "Přes některé své vady, např. že měřím jen 150 cm a vážím 45 kg, že jsem skoro bezzubý, bezvlasý a bezvousý, trochu též šilhavý a značně pajdavý; ale i slunce má skvrny.“

Ahoj! Slíbila jsem, že během týdne zveřejním tipy na knížky z povinné četby. Původně jsem chtěla spojit světovou s českou literaturu, z...

v 20:51:00

v 15:48:00

Ahoj!

Vzpomínáte, jak jsem říkala, že jsem už zdravá? No tak to asi nebyla tak úpně pravda a už zase jsem musela zůstat doma, jupí jej. Alespoň teda čtu... a jím, naprosto nezřízeně, i když na tom není nic neobvyklého.

Prosili jste mě o víc článků o knížkách, proto jsem se rozhodla začít se svými oblíbenými autory a prvním z nich bude Jostein Gaarder.

Jostein Gaarder je norský spisovatel hlavně pro děti a mládež. Jeho knížky jsou charakteristické tím, že i když je najdete většinou v oddělení s dětskou literaturou, nejsou tak úplně určené pro děti, protože se v nich většinou pojednává o filosofických otázkách, čímž se řadí do jedné skupiny například s Malým princem.

Nečetla jsem od něj úplně vše, ale jeho styl mám moc ráda, s kamarádkou jsme ho pojmenovaly "prostě strašně pěkný", protože přesně to na něj sedí a jeho knížky vás pohladí po srdci, jojo přesně tak.

Tohle jsou knížky, které jsem od něj četla...

Sofiin svět

Rovnou říkám, že se to nečte samo a občas si člověk připadá spíš jako by četl učebnici, což částečně tato kniha i je, protože popisuje vývoj filozofie od starověké mytologie až po existencialismus a zároveň popisuje příběh patnáctileté Sofie. Tahle knížka vám nenásilně pomůže pochopit základy filozofie a to se rozhodně cení, mimo to je v seznamu knih na ctenipomaha.cz, takže její přečtením můžete pomoci potřebným.

Tajemství karet

Jedna z nejlepších knížek, co jsem když četla (a zrovna teď ji čtu podruhé). Malý Hans Thomas s tátou cestují přes celou Evropu z Norska do Řecka, aby našli Hansovu maminku, po cestě se k Hansovi dostává malá knížka, která popisuje životní osudy lidí několik generací zpět, jedná se tedy o mnohovrstevný příběh a je to naprosto geniální dílo.

Dívka s pomeranči

Georgovi zemřel otec, po několika letech ale nachází dopis, ve kterém mu jeho otec vypráví příběh o dívce s pomeranči. Ta knížka není tak depresivní jak by se mohlo zdát, ale cituji svou kamarádku: "To bylo tak strašně krásný, ale konec už si moc nepamatuju, protože jsem na něj přes slzy skoro neviděla". Já měla tu knížku za jeden den zhltnutou, jiné kamarádce zase připadala nudná, asi to hodně záleží na člověku.

Ahoj! Vzpomínáte, jak jsem říkala, že jsem už zdravá? No tak to asi nebyla tak úpně pravda a už zase jsem musela zůstat doma, jupí jej...

v 16:43:00

v 18:33:00

Ahoj!

Budu mít teď asi trochu problém s tvorbou článků, protože sice fotím jak o dušu, ale jak přestavuju pokoj, nemůžu nikde najít USB... hups.

Byly tady už nějaké prosby na hodnocení knížek, které jsem přečetla. Nebylo jich sice nějak superextramoc, ale do jednoho článku se to opravdu nevejde, takže pojedu hezky po sériích, případně po spisovatelích.

Začínám s Hunger Games, protože mi příjdou asi nejaktuálnější.

Do těchto knížek jsem se naprosto zamilovala a jediné, co mě naštvalo, bylo jak rychle jsem je přečetla... no a taky smrt některých lidí, ale to už se stává, že?

O co tam tedy jde?

Děj se odehrává v budoucnosti, kde je Amerika pod názvem Panem rozdělena na dvanáct krajů a hlavní město Kapitol. Poté, co se kraje nadvládě Kapitolu vzepřou a jsou poraženy, žijí v chudobě a útlaku. A jako by to nestačilo, musí každý rok každý kraj poslat jednoho chlapce a jednu dívku, mezi dvanácti a osmnácti lety, do Kapitolu, kde jsou umístěni do arény a musí spolu bojovat tak dlouho až dokud nepřežije jen jeden z nich. Pro Kapitol se jedná jen o velmi zábavnou reality show, ale zbylí obyvatelé Panemu žijí ve strachu. Hlavní hrdinkou je Katniss Everdeenová, která se právě do hladových her dostane a kvůli výhře musí čelit rozhodnutím proti lidskosti i lásce.

Toť první díl, kterým to vše započne. Ostatní jsou hlavně o tom jak se kraje bouří a podobně, ale to vám tady nebudu popisovat, protože kdybyste si je chtěli přečíst, dost by vám to napovědělo.

Moje hodnocení?

První díl byl absolutně fantastický a asi nejčtivější, děj byl tak nějak lehčeji popsatelný (vím, zní to debilně, ale nevím, jak jinak to říct, haha). Ovšem v tom druhém už šlo více o morální zásady a bylo opravdu dojemné, jak se někteří lidé proti Kapitolu stavěli, jen mě malinko štvalo, jak byly některé části hodně rozepsané a pak najednou bum a bum a za dva řádky jsme se posunuli o měsíc. Třetí díl byl podobný jako druhý, ale bitva v něm vrcholila a dost to odpovídalo počtu obětí, z nichž některé mě mrzely opravdu dost a konec byl poněkud hořko-sladký, i když kdyby to byl film, asi bych se radovala jaký to má happy end, šlo tam totiž vyloženě o pocity.

Za kolik?

Koupit se dají za 349 kč a mají kolem 350 stran.Já si ovšem první díl půjčila od kamarádky a dalších jsem se tak nemohla dočkat, že jsem si je stáhla na uloz.to, trvalo to sotva osm sekund a musím uznat, že se mi z počítače nečetlo až tak špatně jak jsem čekala.

A co film?

Bývá zvykem, že film je horší než knížka, ale bylo to téměř srovnatelné. Na to, jak jsou některé filmy úplně o něčem jiném než knížka (ano tvůrci Percyho Jacksona, mluvím tady o vás!), tento je světlou výjimkou. Bohužel ale nemůže vystihnout myšlenky a pocity postav, proto kniha stále vede.

Tak se mějte a ať vás doprovází štěstěna ;).

PS: Kodo by zajímala moje databáze knih, najdete ji TADY.

Ahoj! Budu mít teď asi trochu problém s tvorbou článků, protože sice fotím jak o dušu, ale jak přestavuju pokoj, nemůžu nikde najít USB...

Přihlásit se k odběru: Příspěvky ( Atom )

Nejdůležitější lekce z 12 Rules for Life

The Subtle Art of Not Giving a F*ck (výpisky a recenze)

Mark Manson: The Subtle Art of Not Giving a F*ck

Hitler a Dalajláma (aneb pár knížek, které si v knihovně půjčovat nemusíte)

Elantris (Brandon Sanderson)

tip na knížky: Carlos Ruiz Zafón

"Zábava je jako opium. Zbavuje nás zoufalství a bolesti, i když jen na velmi krátkou dobu."

- "Vypadáte špatně."

- "Těžko trávím."

- "Co?"

- "Skutečnost."

- "To nejste sám."

Tipy na knížky- další čeští autoři

Povinná školní četba- tipy II

Dan Brown