Sdělení tohohle článku bude prakticky jen "jsem extrémně brutálně šťastná", takže pokud patříte mezi závistivé lidi nebo vás to zkrátka nezajímá, nečtěte to.

Začnu tím, že v úterý jsme měli poslední zvonění, což samo o sobě nebylo nic až tak úžasného, ale pak jsem jako sugar skull (tak trochu klišé, já vím) chodila ještě po Olomouci a sklízela vesměs samé pozitivní reakce a to mě dost pozitivně nabudilo. Nejlíp jsme pokecali s prodavačem ve Sklizenu, alternativní lidi jsou vždycky best. Taky jsem naprosto šťastná se svým přítelem a hádám, že z těch fotek níže, to jde docela poznat. Nebudeme komentovat to, že jsem si ho označkovala rudou rtěnkou hned po příchodu do školy.

Den nato jsem obhajovala svou esej na Moravské vysoké škole. Šlo o esej na téma Recept na úspěch pro soutěž V Olomouckém kraji jsem doma a vždycky budu. Zkuste hádat, vyhrála jsem (mimo jiné tablet, který jsem chtěla prodat, ale máma mě přesvědčila, ať si ho nechám, tak už si plánuju DIY obal). Navíc naše škola tam měla čtyři týmy, z čehož tři se umístily na prvních místech v různých kategoriích a jeden vyhrál cenu publika, k tomu jsme jako škola obdrželi cenu za největší počet esejů, tedy dort a když jsme na něm holdovali, seznámili jsme se s rektorem univerzity a ten mi řekl, že má známé na Oxfordu a že by mi rád dal doporučení. Jupí jej, čím víc, tím líp, haha. Potom mě ještě kamarád z jiného týmu pozval na oběd do naší oblíbené  Nepálské restaurace, následovalo pár piv s přítelem a skvostná přednáška Ladislava Zibury, o tom ale možná napíšu samostatný článek.

Včera u mě spal přítel, udělali jsme si romantiku, svíčky, básně, a tak dále, znáte to, a když jsme se dnes rozloučili, šla jsem si zkontrolovat maily a najednou vidím, že mi přišlo vyhodnocení další esejistické soutěže, které jsem se účastnila. Hlavní cena byla patnáct tisíc, druhá deset a třetí pět, takže jsem už nějaký ten pátek s leckým žertovala, že kdybych to vyhrála, jsem za vodou a že pojedem s Adamem do Paříže, podíváme se do Louvru, na hrob Jima Morissona... no zkrátka jsem si to docela malovala, proto zřejmě chápete, že se mi tep asi tak desetkrát zrychlil a můj příšerně pomalý internet tomu moc nepomáhal. Jak se mi to načítalo, snažila jsem se uklidnit sama sebe, že přece nebude žádná hanba, když to nevyhraju, že celkem bylo v soutěži přes sedmdesát esejů a že každej předchozí rok to vyhrála děcka z nějaké pražské obchodky. Když se mi seznam konečně načetl a já očima přeletěla prvních deset škol, stejně mě ale zalilo menší zklamání, že jsem se neumístila ani v deseti nejlepších. Mé ego kleslo pod bod mrazu... A najednou jsem si všimla, že jsem se asi špatně podívala na kolonku u prvního místa. Ve vší parádě tam skvělo mé jméno i škola. Nadšená jsem vyběhla za mámou a křičela: "Vzpomínáš na tu esej o finanční gramotnosti?!" a přitom tančila vítězný tanec. Hned následoval telefonát příteli "lásko, jedeme do Paříže!".

Uf, jsem tak šťastná, že se mi chce jen skákat štěstím a vykřičet to do světa, haha.

Jo a 11.5. jedu do Ostravy, nechce se někdo sejít? :)

Tak. Potřebovala jsem se z toho vypsat.

Mějte se moc krásně,

PA!