Někteří z vás ví, proč jsem to tady měla poslední měsíc zamknuté, sem už to psát nebudu, hlavní je, že jsem zpět a můžu zase psát i v jazyce, ve kterém se necítím jako staříček o holi na olympijských závodech. Vím, že poslední články nebyly zrovna optimistické, joo, začít od nuly není vždy lehké, ale ono se to zdá všechno většinou horší než to je.
A pak třeba vylezete na balkon, nadechnete se, a uvědomíte si, že všechno je přesně tak, jak má.
Začátkem tohoto roku jsem napsala: "jak moc bych chtěla začít od znova, s čistým štítem, vyházet svoje věci a koupit si pár základních ale stylových, do nového skromného bytečku, který by měl balkón do rušné ulice s pekárnou přímo pod ním, nedaleko trh s čerstvým jídlem a hýřícími barvami, všudypřítomný zvuk překrásného jazyka. Chtěla bych cítit vůni moře v teplavém vzduchu, chtěla bych slyšet hrát klavír z druhého poschodí" A když jsem si to teď přečetla, došlo mi, že se mi to splnilo. Až na ten klavír teda.
Tak drastická změna prostředí dá člověku možnost vychutnat si samotu ve všech svých padesáti odstínech hnusu, obzvlášť pokud jste tak kontaktní člověk jako já, a najednou zjistíte, že nemáte koho obejmout. V začátcích svého pobytu zde jsem jen děkovala Vesmíru, že mám spolubydlící, a navíc, že mám spolubydlící, kteří mě podrží, takže když se mě můj francouzský spolubydla zeptal, jak se mám a já se najednou sesypala, seběhl se celý náš byt, holky se se mnou zavřely v pokoji a rozhodly se, že neotevřou dveře, dokud nesplní jasnou misi- rozveselit mě. Povedlo se. Vzaly mě na oslavu narozenin kamaráda kamarádky kamaráda, která se konala v bytě umístěném v jedné z nejstarších částí Granady, na kopci, odkud se vám naskytne výhled jenž vás nemůže nechat smutnými. A když tam stojíte s rozzářeným městem jako na dlani, rozvzpomenete si na chvíle, kdy jste byli jen turista a dali byste cokoli za to, aby jste to místo mohli nazývat svým domovem. A najednou chcete křičet na svoje mladší já: "Vidíš to? Vyšlo to!".
Zbožňuju svoje spolubydlící, svoje spolužáky (jak já miluju svoje spolužáky!) i všechny ty Čechy a Slováky, které jsem tu už stihla potkat. Slovo ochota se tady dostává do úplně nových rozměrů, až na ty lidi kolem někdy hledím a říkám si: "Co po mě chceš? Proč si na mě tak milej? Tak proč? Chceš mě obětovat na orgány nebo co?" a oni se jen usmějí a podají mi pomocnou ruku. Je tolik věcí, co jsem se tu za ty dva měsíce naučila, ale na to budu potřebovat víc než jeden článek.
Netvrdím, že se nikdy necítím homesick nebo že mi nikdy nepřipadá, že se na mě řítí lavina (lavina v podobě praxí z administrativy kupříkladu), ale že stačí se trošku uklidnit a přivítat nové výzvy s otevřenou náručí.
Varování: Překračováním své komfortní zóny se vám najednou můžou začít dít divné věci, jako například, plavání v překrásném jezeře uprostřed hor, půlnoční přelézání plotů a nedejbože byste mohli najít i lidi, se kterými si opravdu rozumíte.
Tak tedy zachovávejte optimistickou mysl a čekejte co přijde.
Já se jdu zatím nachystat na večerní hodinu práva.
Čao!
Někteří z vás ví, proč jsem to tady měla poslední měsíc zamknuté, sem už to psát nebudu, hlavní je, že jsem zpět a můžu zase psát i v jazyc...
