nemysli na slony: let's think about it

Zobrazují se příspěvky se štítkemlet's think about it. Zobrazit všechny příspěvky

Když jsem byla mladší, neměla jsem moc přátel, mezi klukama jsem taky nebyla zrovna populární a bydlela jsem ve ztracené vesničce na konci světa. Můj typický den vypadal takhle: škola - cesta domů - učení - spánek. Když mi bylo patnáct, začínal mě tenhle život opravdu nudit a není se čemu divit. Teď mám spoustu přátel, skvělého přítele, nikdy se nenudím a den co den za to děkuji Vesmíru. Nic to ale nemění na tom, že jsem byla zvyklá téměř celý život být sama. Když jsem sama, tak jsem to opravdu já, nemusím brát ohledy na nikoho jiného, můžu se uvolnit, být sama sebou a prostě si užívat.

Právě v tomhle se taky nachází jeden zásadní rozdíl od doby, kdy mi bylo patnáct. Když přemýšlím nad obdobím před mými šestnáctými narozeninami, před obdobím mé hluboké existenciální krize, říkám si, byla jsem to vůbec já? Kdo jsem tenkrát byla? Jaké byly moje myšlenky, názory, osobnost? O svém mladším já přemýšlím jako o úplně jiné osobě. Ne protože by se ode mě tak lišila, ale protože jsem ji neznala.

Moje sedmnáctileté já kouřilo, pilo, každý týden chodilo pařit, myslelo si, že chudí jsou chudí, protože chtějí být chudí, a tak nějak všeobecně, myslím, že bychom si moc nerozuměli. Ale byla jsem to já, pomatuju si to, bylo to zásadní období ve vývoji mé osobnosti a za nic se nestydím. Zatímco mé patnáctileté já nebylo nic, prázdno, nebyla jsem to já.

Ale teď už mám osobnost a cítím, že ji můžu nejlépe rozvíjet, když budu mít čas i sama na sebe. Koneckonců, jsem to já, koho mám na světě nejradši, s kým trávím nejvíc času a komu bych měla věnovat nejvíce pozornosti. Jsem to já, kdo mě nikdy neopustí a kdo tu pro mě vždycky bude. Proto myslím, že bych se měla postarat o to, aby tenhle vztah stál za to.

Každý by měl mít čas na sebe, a jestli se cítíte stejně, nebojte se poprosit své okolí, aby vám dalo trošku prostoru. Pokud vás mají vaši bližní opravdu rádi, pochopí to.

A občas moje hledání sebe saba zahrnuje i vypisování se z prapodivných myšlenek úplným cizincům, co už.

Když jsem byla mladší, neměla jsem moc přátel, mezi klukama jsem taky nebyla zrovna populární a bydlela jsem ve ztracené vesničce na ko...

v 21:27:00

Odvezla jsem přítele na letiště a najednou to tam bylo. Nebo spíš nebylo. V mojí hlavě nebo srdci nebo jak tomu chcete říkat bylo úplně prázdno. A teď se zas měsíc neuvidíme. Ne že bych nevěděla co s časem, ale byl to zvláštní pocit. V takových chvílích jsem ráda za to, jak zaneprázdněný jsem aktuálně člověk a že jsem měla jen velmi málo času, kdy bych mohla přemýšlet nad svou samotou. Přiletěl totiž Guy.

Ta nejrozkošnější osoba pod sluncem. Člověk, se kterým se budete smát v jednom kuse. Takový, kterého znáte jen chvíli a už víte, že tohle bude navždy. S Guyem jsem se seznámila před třemi lety na studijním pobytě v Německu. Během první chvíle jsem ho ovšem v hlavě označkovala za až příliš populárního a tedy jako nevhodnou investici mého času, protože, co si budeme povídat, já mám radši outsidery. Ale Vesmír tomu chtěl a tak jsem jednoho večera seděla v katnýně naší ubytovny, snažila se připojit na wifi a přemýšlela, co všechno je v mým životě blbě. A pak přišel on, podíval se na mě a vykřikl: "omg, you look so sad, you can't be sad, I won't let you". A tak se rázem z jednoho z nejhorších večerů stal ten nejlepší. Kolik zmůže jedna osoba...

A teď tu stál, na Karlově mostě, smál se a volal: "look, we have the same backpacks!". Šli jsme do Café Louvre na rosé a další den na snídani do Momentu (kde mají kromě výborného vegan jídla i tolerantní záchody, takže samé plusy). Byly to dlouhé konverzace ale přece se zdály tak krátké. A bylo to přesně to, co jsem potřebovala. Těch pár hodin mě nabilo takovou dávkou inspirace, odhodlání a vděčnosti, jaké se mi už dlouho nepoštěstilo.

A o čem jsme se bavili?

Guy teď žil rok v New Yorku (a Američani se prý fakt soudí úplně o cokoli, kdo kouří, je považován za trosku, a většina lidí má takovej strach z klíšťat, že ani nechodí do lesa) a vrací se zpět do Izraele, kde ho čeká povinná tříletá vojna. To by prý za normálních okolnosti nebylo tak strašné, protože většina lidí (ano, mužů i žen), kteří na vojnu jdou, pracují z kanclu jako IT nebo něco podobného. Jenže na to se musí dělat pohovory. A ty se z New Yorku dělají těžko. Takže byl Guy automaticky přidělen do bojové jednotky. Můj milovaný sladký Guy by měl být cvičen, jak zabíjet lidi. Očividně mu tahle idea připadala stejně absurdní jako mně a proto šel za lékařem, aby mu řekl, že není na boj dostatečně zdravý. A lékař ho poslal do háje. Tak šel za psychologem, aby mu vysvětlil, že je gay a tudíž na vojnu jít nemůže. Psycholog mu řekl, že oni nediskriminují a trval na tom i když ho Guy prosil, aby ho přece jen trošku diskriminovali- marně. A tak se teď snaží vymyslet způsob, jak se z toho vykroutit.

Naštěstí existuje cesta- pokud někdo opravdu strašně moc nechce, může si zvolit výpomoc v nějaké neziskovce. Je tady ovšem jeden problém. I kdyby se mu podařilo do nějaké neziskovky dostat, ví, že se na něj zbytek společnosti (včetně jeho rodiny) nebude dívat zrovna pěkně. Všichni totiž vědí, že je Izrael každou chvíli napadán a jediný způsob, jak přežít, je mít silnou armádu.

A najednou tam Guy sedí v pražské kavárně, přemýšlí, proč ho Evropská unie nenávidí a ptá se mě, jestli je to pravda a jestli reálně znám někoho, kdo by nesnášel židy nebo Židy a jejich stát. Bohužel musím odpovědět že ano. Dokonce vím, že většina mých blízkých přátel se nejen staví na stranu Palestiny, ale Izrael dokonce považuje za čisté zlo aniž by znali byť jen základní informace. Tím nechci říct, že je nutně špatné podporovat Palestinu a že Izrael dělá všechno dobře, chci tím jen říct, že by bylo fajn si o problému něco zjistit, než se začnete stavět na něčí stranu.

A mnoho lidí si neuvědomuje, že přemrštěně odsuzují zemi, která je vlastně malým ostrůvkem liberalismu mezi státy, kde by ženu odsoudili k trestu smerti za to, že nevstoupila do manželství jako panna nebo že izraelští Židi si adoptují palestinské děti odmítnuté jejich rodiči protože byli homo nebo trans.

A mimochodem, Židi prý nemají vtipy o křesťanech... ani muslimech, šernoších, Číňanech... tady by se svou politickou korektností dlouho nepřežili.

No a pak už jsme si povídali jen o slastech a strastech běžného dne. Ukázal mi své návrhy na tetování a já mu řekla, že mé příští navrhne taky on... a najednou ve mě mizela třetí sklenka roséčka.

Mějte se moc krásně a nezapomeňte, nehejtujte, když nic nevíte,
čao :)

Odvezla jsem přítele na letiště a najednou to tam bylo. Nebo spíš nebylo. V mojí hlavě nebo srdci nebo jak tomu chcete říkat bylo úplně prá...

v 21:36:00

v 11:33:00

v 10:22:00

Zdravím!

Jak asi víte, nestěžuju si na to, kde žiju a jsem s tím převelice spokojená, je tady ovšem pár věcí, po kterých se mi čas od času zasteskne, nebo o kterých musím před přáteli pyšně prohlásit: "tak to by se v Česku nestalo!". Pojďme tedy promítnout trošku vděčnosti za naši vlast do tohoto sobotního rána.

Je odtud všude blízko. Za pár hodin se dostanete do téměř jakéhokoli koutu Evropy.
Sladké jídlo se opravdu považuje za jídlo a ne jen za dezert.
Žádné roční období není extrémně kruté.
Máme nejnižší hodnotu nezaměstnanosti v Evropě.
Český holky, hezký holky.
Není příliš těžké žít alternativním způsobem života.
I když se to těžko připouští, tak i díky komunismu mají ženy a muži téměř vyrovnané pracovní podmínky.
A taky propast mezi nejchudšími a nejbohatšimi není tak hluboká jako v jiných státech.
A náš sociální stát se o nás postará, když je nejhůř.
Pivo je extrémně levný.
A vlastně všechno je dost levný.
Školství je dokonce zdarma.
Neležíme na místě, kde by nám hrozilo zemětřesení, tsunami, výbuch sopky nebo jiná pohroma.
Až začnou stoupat hladiny oceánů, budem mezi posledními, kteří to schytají.
Mluvit česky je skoro jako mluvit klingonsky, v cizině vám nikdo nerozumí.
Stromy nikde nejsou zelenější.
Tramvaje a autobusy jezdí podle nějakého řádu, i když mají občas zpoždění. (srsly, ve většině jižanských zemí nic jako jízdní řád neexistuje, víte akorát třeba že autobus jede co dvacet minut a tak si sednete na zastávku a doufáte).
Všem je všechno tak nějak jedno.
Máme Kabáty.
Máme chleba, Kofolu a v zimě punče.
Český humor nic nepřekoná.
No a taky máme přístup k internetu i pitné vodě, volební právo a celkově si nežijeme zrovna zle.

A za co jste vděční vy?

Zdravím! Jak asi víte, nestěžuju si na to, kde žiju a jsem s tím převelice spokojená, je tady ovšem pár věcí, po kterých se mi čas od č...

v 14:41:00

Zdravím!

Chci vám toho hodně říct, tak se připravte.

Můžete si to přečíst nebo poslechnout (v psané verzi je toho jen malinko víc).

Jen na začátek. Vím, že vidíte self love, a už čekáte další článek o poruchách přijmu potravy. Nečekejte.

Je to těžký. A občas je to lehký. #Klárčina moudra

Když jsem se na Vánoce vrátila domů, bylo všechno strašně lehký. Měla jsem svou velkou postel, velkou vanu, nemusela uklízet po spolubydlících, topení fungovalo, oblečení se pralo a žehlilo samo, jen jsem chodila do kina a na kávičky, na punčíčky a trampolínky. Kdyby v zimě v Česku vycházelo slunce, určitě by se objevila i nějaká ta duha. A pár jednorožců k tomu.

Byla jsem daleko od problémů a bylo to fajn.

Pak jsem se vrátila. A přišel nával esejů a následně zkouškové. Je to vtipné, vždycky v tomhle období přejdu do módu přežití, moje dieta sestává z tun čokolády a veškerá pohybová aktivita z cest do tiskárny. Alespoň že se u nás občas scházíme na hromadné učení, protože alespoň něco vzdáleně připomíná fiestu.

Tohle období má svý výhody i nevýhody. Můj mozek je totiž tolik zaneprázdněnej stresem z učení, že blbosti jako smysl života mu zrovna nepřipadaj důležitý. Nevýhoda je ta, že se ze mě stává oplácaná verze neandrtálce.

A krásný na tom je… že je mi to jedno. A teď pro velký překvapení- mýmu okolí je to taky jedno. Všem je jedno, že jsem přibrala několik kilo, všem je jedno, že můj obličej vypadá jako povrch Měsíce, všem je jedno, že jsem od Štědrýho dne nevzala do ruky žiletku i to, že jsem občas prostě líná i na to abych si oblekla podprdu.

No a pokud to někomu vadí, tak ať se s tím smíří.

Protože já se nehodlám snažit podřizovat nějakýmu blbýmu ideálu krásy založenýmu na pedofilii, marketingu, na tom, že si všichni myslí, že modelky v časáku nejsou vyretušovaný a na tom, že všichni moc dobře víme, jakej fltr použít, aby nešlo poznat, jaký jsou z nás zrovna trosky.

Upřímně, mně v životě záleží na strašně málo věcech. Nejsem si úplně jistá, jestli mě to činí šťastnou, ale je to prostě fakt. A postupně odbourávat další a další elementy, který mě zneklidňujou úplně zbytečně, činí můj život minimálně jednodušším.

Zdravím! Chci vám toho hodně říct, tak se připravte. Můžete si to přečíst nebo poslechnout (v psané verzi je toho jen malinko...

v 11:22:00

v 19:45:00

v 17:49:00

Šťastný druhý prosincový den!

Sedím tady s šálkem rooibos zulú (a nemám nejmenší tušení, co je to zulú), protože jsem si řekla, že ty hektolitry černého čaje a s ním spojeného teinu nejsou úplně ideální když trpím nespavostí. Poslouchám Miike Snow a čtu si ten extrémně pozitivní článek, který jsem rozepsala pár dní zpátky. A snažím se přesvědčit samu sebe, že mi může být pořád tak fajn. Že nezáleží na tom, že mi bývalej píše každej den z nových a nových čísel a odmítá odejít od našich dveří (a já cítím spíš lítost než vztek), že kamarádka z party nám včera z ničeho nic oznámila, že na nás kašle protože se neumíme bavit o ničemi jiným než o komunismu a videohrách ani že jiná moje kamarádka pravděpodobně podvádí mého kamaráda s jiným mým kamarádem a že další můj kamarád nemá peníze ani na jídlo a je příliš hrdej na to, aby si vzal něco od nás ostatních. A že se všichni snažíme vzájemně si nějak pomoc, jenže nevíme jak, a tak se v tom plácáme a motáme a topíme a hledáme cestu ven.

Hádám, že tak nějak chutná dospělost. Zodpovědnost. Fuj.

Ale blíží se Vánoce, tak buďme pozitivní.

Nakoupila jsem si vitamíny a minerály, o kterých vím, že mi chybí (hořčík a B12 především), začala se zase pravidelně věnovat body pumpu, přestavěla nábytek v pokoji, objevila jsem pár nových receptů a vychytávek a objevila jsem pár skvělých blogů a youtube kanálů, kteté mi trošku změnily pohled na svět. Alespoň něco dobrýho teda listopad přinesl.

Světýlka už jsou všude po městě, mí přátelé se těší na klasický český punč (i když já se trošku bojím, že to jejich španělská játra oddělá při prvním doušku) a píšu ježíškovi o dárky. Odchod mé staré přítelkyně empétrojky, se kterou jsem prožila krásných osm let, odstartoval seznam a následně se přidalo ještě předplatné Respektu a Pěšky mezi buddhisty a komunisty od Ládi Zibury, abych si mohla cestovat alespoň ve své fantazii. Co se objevuje na vašem seznamu a na co že jsem teda během listopadu přišla?

Že darovat krev je fakt super věc a může to zvládnout i člověk s panickým strachem z jehel, jako jsem já. Navíc pokud jdete s přáteli, můžete si dát závod, kdo dřív napumpuje plnej sáček (vyhrála jsem). ~~Nebo se můžete chovat jako dospělí a zapomenout na to, co jsem právě řekla.~~

Někdy strávit čas neužitečně je to nejužitečnější, co byste mohli udělat. Bylo pondělní dopoledne, mohla jsem psát rozbor Quijota, učit se formulky na statistiku, připravovat svůj imaginární proslov pro Evropský parlament, mohla jsem jít cvičit nebo dělat cokoli užitečného. Místo toho jsem si sedla s kamarádkou na lavičku před fakultou a mluvila. Dvě hodiny jsme tam jen seděly a mluvily. Chvíli jsem si připadala blbě, že takhle "nesmyslně" zabíjím svůj čas. A pak mi došlo, že to bylo v tu chvíli to nejužitečnější, co jsem mohla udělat. V ty dny jsem trpěla hodně silnou nespavostí, byla jsem ze všeho děsně nervózní, cítila jsem se sama, nevěděla, co mám dělat a na nic jsem se nedokázala soustředit. A chvilka, kdy jsem ze sebe mohla všechny tyhle nejistoty vysypat a někomu je konečně svěřit mi pomohla být později o dost pozitivnější a efektivnější. Navíc jsem si koupila pilulky na spaní a je to pecka.

Šťastný druhý prosincový den! Sedím tady s šálkem rooibos zulú (a nemám nejmenší tušení, co je to zulú), protože jsem si řekla, že ty h...

v 21:39:00

Občas mi někteří přátelé vypráví věci, které se mi vryjí do paměti ani nevím jak, a které mě donutí opravdu přemýšlet. Každý člověk je jiný a právě proto mě baví poslouchat ty nejzvláštnější myšlenky a...

Dnes vám chci povyprávět myšlenky dvou mých přátel, kterým budeme říkat třeba Lorena a José, na témata jako ženskost a geniální řešení depresí a znovuobjevení chuti do života.

O ŽENSKOSTI

Lorena se zajímá o politiku, životní prostředí a je feministka (ostatně jako většina mých přátel), zároveň zastává názor, že neexistuje nic takového jako "dívčí a chlapecké chování" nebo "dívčí a chlapecké oblékání", neholí se (nikde), nelíčí se a zbožňuje fantasy. A nevím, jestli vás to překvapí, ale jede po ní tak půlka třídy, protože je to prostě skvělá holka. To abych vás trošku uvedla do obrazu. Jednou jsme spolu šly městem a říká mi:

L: Já ti nevím, dneska se prostě nějak necítím...

Já: Jakto?

L: Už od rána to bylo takový divný, vzbudila jsem se, oblíkla si sukni a dala si řasenku a pak si říkám, tyjo, co to dělám? Začala jsem se kvůli tomu cítit strašně špatně a radši jsem poprosila Miguela (přítel), aby mi půjčil nějaké jeho oblečení. Tohle tričko a tepláky jsou jeho.

Já: Proč by ses měla kvůli něčemu takovému cítit špatně?

L: Protože nejsem zrovna dívčí, všichni to víme a já to vím ze všech nejlíp. Když si obleču sukni a nalíčím se, je to jako bych chtěla soupeřit s těma pěknýma holčičíma holkama, které chodí po ulici, a příšerně v tom selhávala. Jenže já nic takovýho nechci, je mi v téhle amorfní podobě fajn a tak si říkám, že je lepší ani se nesnažit.

O ŘEŠENÍ DEPRESÍ

Tohle je univerzální, takže o Josém nic vědět nepotřebujete, pojďme tedy rovnou k jeho geniálnímu řešení depresí.

"Strašně často se mi stává, že mám děsnou depku a říkám si, že nic nemá smysl a nic se mi nechce a mám chuť se jen zavřít doma a čekat na smrt. A v takových momentech si vždycky lehnu na postel a začnu si představovat, že už jsem starý, ochablý, připoutaný k nemocničnímu lůžku a čekám na smrt. Když se do téhle role kompletně vžiju, začnu jako ten staroušek přemýšlet nad vším, co jsem chtěl udělat a neudělal a jak mě to mrzí, jak bych všechno udělal jinak, kdybych se mohl vrátit v čase. A v té chvíli otevřu oči a najednou jsem zase mladý, jako bych se vrátil v čase, a můžu udělat všechno, co ten starouš litoval, že neudělal!"

Občas mi někteří přátelé vypráví věci, které se mi vryjí do paměti ani nevím jak, a které mě donutí opravdu přemýšlet. Každý člověk je jiný...

v 17:06:00

v 11:55:00

v 21:26:00

Vraťme se o více než měsíc zpět. Řím, levný hostel se sdílenou ložnicí, ležím na posteli a čekám, až spolubydlící vyleze ze sprchy. Kulisy jsou na místě, jdeme na to.

Ještě než se otevřely dveře sprchy, věděla jsem, že to bude Asiatka. Vždycky jsou to Asiatky. Nestěžuju si, jen podotýkám. Evropanky totiž asi nemají moc v oblibě cestovat samy. Ve Florencii jsem bydlela s Korejkou, cestou do Sieny jsem se seznámila s Číňankou ("A jaký máš teďka plán?"- "Netuším.") a -chvíle napětí- tentokrát ze sprchy vylezla Kyrgyzstánka. Největší postel ale zůstávala neobsazena, načež se dveřmi prodrala Kolumbijka s velkým kufrem a bylo.

Navzdory tomu, co si spousta lidí myslí, hostely se sdílenou ložnicí jsou super a obzvlášť pokud cestujete sami, stojí za to na chvíli oželet nějaké to soukromí, abyste se mohli seznámit se zajímavými lidmi (dva roky zpátky jsem zas bydlela se třemi Venezuelany a o ubytování na poutích ani nemluvě).

Holky mi okamžitě sedly. Manuela (Kolumbie) studuje v Dánsku, Becky (Kyrgyzstán) zase v Anglii. Den předtím jsem zase strávila několik hodin s Priyou, italkou studující v New Yorku. A tak jsem měla možnost si během dvou dnů vyslechnout o zvycích, kultuře, výhodách a nevýhodách šesti zemí různých kontinentů a porovnat je s tím, co znám z Česka a Španělska. Díky tomu jsem si uvědomila, jak šťastná jsem, že jsem Evropanka a navíc z Česka. Jednoduše proto, že...

V Kyrgyzstánu musí chlapec za dívku rodičům zaplatit, chce-li si ji vzít. Pokud ovšem peníze nemá, může si ji unést. Teoreticky je to nezákonné, ale policie většinou stojí na straně chlapce- únosce. Únos se tím pádem stává levnějším ekvivalentem svatby.
Nikdo nad čtyřiadvacet let není svobodný. Ale pokud už vám 24 je a stále jste si nenašli muže či ženu, nezoufejte, rodiče to směle vyřídí za vás.
Kluk za sebe nikdy (ale nikdy!) nesmí nechat zaplatit dívku.
Kolumbijci opravdu žijí jako v telenovele. Je naprosto normální aby kluk podvedl svou přítelkyni. V takové chvíli je na ni navíc ze strany společnosti na dívku vyvíjen nátlak, aby mu odpustila, že je to přece normální. Pokud se však nevěry dopustí dívka, měla by se jít rovnou zahrabat.
V USA je povoleno pít alkohol až od 21 let, tím pak ale dochází k situacím jako je tato: Skupina zhruba třiceti lidí jede velkým výtahem na párty a ano, jsou mezi nimi i nezletilí, kteří požili alkohol. Výtah se zadrhne, ale policii nikdo zavolat nesmí, protože by se mohlo přijít na to, že někdo, kdo na to ještě nemá právo, se trochu napil.
Američané navíc neumí moc dobře poznat hranici a často přetáhnou v takové míře, že by bylo radno volat sanitku. To ale nejde, protože by z toho byl průser jak hrom.
A vůbec, dokážete si představit nesmět pít až do 21 let?
Ve Španělsku je tolik korupce, že už jednotlivé případy začali pojmenovávat podle pokemonů.
Stát neposkytuje téměř žádné sociální dávky a to je v zemi s druhou nejvyšší nezaměstnaností v EU dost problém. Perličkou ale je, že lidi, které vyžene na ulici pak ještě pokutuje za pobyt na některých veřejných místech či vybírání popelnic.
Všechny obchody jsou v neděli a o svátcích zavřené (jak ve Španělsku tak Kolumbii), neotvírají se ani obchoďáky. Pokud jste si tedy v sobotu zapomněli nakoupit jídlo, máte smůlu. Naopak v Kyrgyzstánu jsou obchody otevřené klidně i do jedné do rána obzvlášť o svátcích a právě na noční nákupy hodně lid čeká, protože přichází slevy.
Býčí a kohoutí zápasy či jiné barbarské hry stále přetrvávají ve Španělsku, Kolumbii (a téměř celé Latinské Americe) i Kyrgyzstánu.
V USA, Anglii i Dánsku je draho, ať žije Česko

PS: Co mě ale překvapilo je, že podle Manoly to prý v Kolumbii není až tak nebezpečné a drogy prý už taky nejsou takovým problémem.

Vraťme se o více než měsíc zpět. Řím, levný hostel se sdílenou ložnicí, ležím na posteli a čekám, až spolubydlící vyleze ze sprchy. Kulisy ...

v 16:29:00

v 15:34:00

Přišel říjen a tak jsem se i přese všechnu svou depresi rozhodla, že bych vás mohla alespoň obdarovat přemoudrým článkem na téma "geniální věci, na které jsem během uplynujého měsíce přišla". Navíc se můžete těšit během příštího týdne i na článek "Jak si kompletně nepodělat život a jak se případně smířit s tím, že už jste si jej kompletně podělali"... Ale zatím si jen uvařte čaj (protože to přece k podzimu patří) a koukněte na pár menších mouer, tipů a podivných myšlenek...

Two Door Cinema Club vědí o mé existenci. A nenávidí mě. Na jedinej měsíc odjedu do Česka a oni přijedou do Španělska. Vrátím se do Španělska a a oni oznámí turné po střední a východní Evropě. Proč?
S tabaskem chutná všechno líp.
Život Pího je jeden z nejkrásnějších filmů, co kdy spatřily světlo světa a musíte ho vidět. I pokud vás nezajímají nějaká duchovní moudra, už za grafiku to stojí- téměř dvě hodiny óchání a áchání nad tou krásou.
Když už jsme u těch filmů, doporučuju zhlédnout Coherence z roku 2013. Jde sice o snímek natočený s velmi nízkým rozpočtem a jeho děj by se mohl zdát trošku zvláštní, po jeho shlédnutí ale pravděpodobně zůstanete jen blbě koukat do zdi a říkat si "What?". Pokud se na něj díváte s někým, nejspíš se strhne bouře dohadů na téma "co že se to vlastně stalo?" a základy kvantové fyziky. Věřte mi, ta hoďka a půl za to stojí.
Slavili jsme islámský Svátek Oběti. Podle médií to vypadá, že se muslimové po celém světě divoce vrhly na kozy, ovce a krávy (místo těchto zvířat dosaďte prase a bude z toho typická česká zabíjačka) a surově je zabili, aby je mohli obětovat Alláhovi. A nepopírám, že v Asii tomu tak dost možná je, ale ráda bych přidala, že slavnosti západních muslimů jsou spíš plné rýže, brambor, zeleniny, pakory, ryb a ano, i masa (získaného úplně stejným způsobem jako to, které vám naservíruje vaše babička). Takže tento svátek jako doklad o nesmísitelnosti kultur radši nepoužívejte.

Přišel říjen a tak jsem se i přese všechnu svou depresi rozhodla, že bych vás mohla alespoň obdarovat přemoudrým článkem na téma "...

v 16:04:00

Je to tak. Čím víc něco vidíme a čím víc o tom slyšíme, tím spíš tomu nakonec taky podlehneme. Ať už se jedná o trend v oblékání, otravnou popovou písničku nebo styl života. Připdá mi, že největším hitem letošního léta je kolečko od boreliózy, protože ho má opravdu snad každý v mém okolí a já děkuju Vesmíru, že se mi tento trend zatím vyhnul. Ale to není, o čem jsem chtěla mluvit. Tenhle článek nebude ani o bohémských vzorech, roztrhaných boyfriend jeans, Casio hodinkách a jiných trendech tohoto roku, které jsem si musela teď vygooglit, protože jsem neměla tucha, co že je vlastně zrovna in. A nevím, jestli trendy, kterými se budu zabývat opravdu postihly tak velkou část populace, jakou si představuju, nebo jestli mám jen zkreslené představy, protože se pohybuju v určitém kruhu lidí. Každopádně, tady je pár trendů, u kterých mě opravdu těší, že přišly do módy.

Poutničení

Když jsem před sedmi lety nastoupila na španělskou bilingvu, jeden z učitelů nám vyprávěl o Svatojakubské cestě a od té doby jsem o ní slyšela ještě mnohokrát, byl to však hned ten první okamžik, kdy jsem si usmyslela, že po maturitě půjdu. Během mého posledního roku na střední taky značně vystoupala k obloze hvězda Ládi Zibury a najednou už se poutničení nevnímalo jako tak zvláštní a neznámá věc. Navíc Láďovy show vás nenechají bez úsměvu a knížku by měl mít doma myslím každý, neboť se jedná přestě o ten typ knihy, kterou otevřete, když vám není zrovna hej a najednou se cítíte zase lépe. A tak, stejně jako Láďa, po Santiago mířím do Říma, i když jen zkrácenou trasu, protože na to abych vyšla už z Česka, prostě nemám dostatek času. A i když je pouť tvrdá, na Camino vzpomínám jako na jedno z nejšťastnějších období svého života a všem bych doporučovala jej taky zkusit.

Pouť je také velice syrový zážitek. Není to jen výlet krásnou krajinou. Člověk má nohy rozedřené do krve a každý den se musí přemlouvat, aby šel dál. Ale vše to dělá dobrovolně. A v tom je celé to kouzlo.

~ Ladislav Zibura

Je to tak. Čím víc něco vidíme a čím víc o tom slyšíme, tím spíš tomu nakonec taky podlehneme. Ať už se jedná o trend v oblékání, otravnou ...

v 0:01:00

v 15:36:00

v 15:48:00

Aneb tolerujte introverty...

Nedávno jsme jeli v autě s babičkou a dědou a v jedné chvíli děda řekl babičce: "Já mluvím, když chci něco říct, ty mluvíš, když chceš hejbat pantem.". Možná to nebylo úplně pěkný, ale s tou větou jsem se dokonale ztotožnila.

Ještě nedávno bych mohla říct, že jsem si ve Španělsku nestihla nikoho znepřátelit, fakt jsem se snažila být na všechny milá a nenadělat si hned hejtry, ani to nebylo nijak těžké, protože jsem si fakt se všema rozuměla a bylo mi fajn. Bohužel, zafungovalo to až moc dobře a najednou jsem měla tolik přátel nebo alespoň známých, kteří se považovali za moje přátele, že mi to začalo přerůstat přes hlavu. Já vím, teď si říkáte: "no jasně, ty chudinko, máš moc přátel, no to je fakt strašný, ještě si na to stěžuj," ale pochopte, jsem z vesnice a navíc jsem nikdy moc přátel neměla, takže mé dny dříve probíhaly tak, že jsem jen přežila půlku dne ve škole, kde jsme se prakticky s nikým nebavila, a pak jsem jela domů a zbytek dne strávila ve svém pokoji a občas jsem se o víkendu potkala s někým z těch mála přátel, které jsem přeci jen měla. A teď najednou musím pořád s někým komunikovat, ve škole, v jídelně, na ulici, v parku, ve fitku, na bytě, v sauně... a k tomu ještě odpovídat na to bombardování přes whatsapp a samý "proč mě ignoruješ? proč nikdy nenapíšeš první? proč si na mě nemůžeš udělat alespoň jeden večer čas?". Proč? Protože nechci do háje. Strašně ráda trávím čas se svou partou, protože jsou to úžasný lidi a už jsem na ně zvyklá, naše konverzace plyne sama od sebe, zajímá mě, co říkají, a nemusíme si na nic hrát nebo se snažit vzájemně oslnit či co. No a taky jsem ráda sama. Alespoň chvilku, malou chvilku, kdy nemusím přemýšlet, o čem mluvit a jak to formulovat ve španělštině či angličtině, protože už mě z toho někdy ten mozek fakt bolí.