"No tak to zas nevyšlo", slýchávám pravidelně na konci každého roku. Haha, no jo, vtipný, všechno je to na hovno, lol. Ale upřímně, to je vážně každý rok jedna velká pohroma? Letošek byl, no, jak bych to jen řekla, velmi intenzivní. Spoustu jsem toho zažila, dobrého i špatného, a spoustě věcí jsem se taky naučila.
Lekce č. 1: Dávej si bacha na to, co si přeješ.
Začátkem tohoto roku jsem si pročítala svůj deník z doby kdy mi bylo šestnáct a sedmnáct a přemýšlela jsem, jak jen jsem mohla spadnout do takové nudné rutiny, jakto, že je můj život najednou tak nudný? A to mě vedlo k mému hlavnímu letošnímu předsevzetí: hlavně se tenhle rok nechci nudit. No, to se mi splnilo.
Hned dva týdny na to jsem si prošla rozchodem. O pár dní později jsem šla na večeři (a víno) ke kamarádovi a říkám mu: "Vážně bych chtěla, aby jednou zlomili srdce mně, abych zase nemusela být ta zlá já.". No, to se mi taky splnilo, hned o půl roku později později.
Na druhou stranu, určitě obě přání měla svá opodstatnění a zase si teď začnu víc vážit klidu a pohody. A taky neříkám, že mi přinesly jen to špatné. 2018 byl rok, kdy jsem poprvé viděla Arctic Monkeys naživo. A Lolu Indigo. Kdy jsem s veganama procestovala české přírodní krásy, kdy jsem se seznámila s influencery, které jsem již dlouho obdivovala, a taky se spoustou dalších lidí. Po letech jsem se znovu shledala se starými přáteli, cestovala jsem a naučila se plně si užívat svobody. Ano, i single life má své výhody. Což mě přivádí k lekci číslo dvě.
fotky z Bunkers del Carmel (druhá návštěva tohoto roku)
Lekce č. 2: Pokud člověk nechce, nikdy nebude sám.
Byla neděle, úmorné vedro, já běhala po Barceloně a hledala alespoň jednu otevřenou kavárnu s wifi připojením. Zrovna jsem zjistila, že můj přítel, za kterým jsem do Barcelony přiletěla, už vlastně není můj přítel, a jediné, co jsem chtěla, bylo moct odeslat zprávu kamarádovi, vylézt s ním někam na kopec s lahví piva a postěžovat si na život. A pak jsem ji konečně našla. Otevřenou kavárnu. Plnou krásně vypadajících dortů a k mému překvapení, veganských dortů. Objednala jsem si porci extra čokoládového dortu se sójovým capuccinem a usedla ke stolu, přímo s výhledem na pohledného kluka neidentifikovatelné národnosti. Kluk na mě koukal, já na něj taky, ani jeden z nás se to nesnažil utajit. Pustila jsem se do dortu a najednou slyším: "Je ten dort dobrý?". "Výborný," odpovídám a přisedám si ke klukovi. On zavírá počítač a pouštíme se do konverzace. Je to Izraelec, za poslední rok procestoval přes dvacet zemí a píše o tom blog. Památky jsou mu jedno, jen chce poznávat zajímavé lidi, takže jsme si přišli vhod. Zvu ho na další den na oběd. Přijímá. A takhle přesně se to dělá. Takhle nikdy nebudete sami.
Je červenec, vypomáhám na Run Touru a spolu se slečnou, jejíž jméno ještě ani neznám, skládáme medajle do krabice. "To je ale vedro, co? Nechceš zítra přijet k nám do lomu na koupání?" nabízím své potenciální kamarádce. Mírně ji to překvapí, ale souhlasí. Stejnou nabídku učiním prakticky komukoli, kdo se mihne kolem a v deset ráno následující den už mi před domem troubí auto plné nových přátel. Takhle to mám ráda. Lidi činu.
Od přírody jsem introvert, nikdy jsem nebyla zrovna dobrá v navazování nových přátelství. Ale letos se to nějak zlomilo. Až jsem v půlce srpna kamarádovi psala, že nechápu, jak je to možné, že nechápu, jak jen můžu mít takové štěstí, jak jen se kolem mě mohlo najednou objevit tolik úžasných lidí. A on mi na to odpověděl: "Klárko, ty jsi skvělý člověk a skvělí lidé nikdy nebudou sami". To mě dojalo.
Rok 2018 byl rozhodně ve znamení seznamování. Češi ve Španělsku, Španělé v Česku (a ano, i Češi v Česku a Španělé ve Španělsku), Američani na záchodcích Irského baru na jihu Španělska. Fotograf na diskotéce, Australanka na polské pláži, náhodní kluci na fesťáku, spolužáci, o jejíchž existenci jsem až donedávna neměla ani tušení. Ale hlavně naše veganská komunita. Když jsem začátkem léta jela na veganský picnik pořádaný
Alex, byla jsem celá vystresovaná, že tam určitě budu beze slova několik hodin sedět, neschopna se s kýmkoli seznámit. Opak byl pravdou a o pár hodin později už jsem měla kupu nových přátel, což mě později přivedlo i k Vegan tripům, které jsem tady už zmiňovala, a dalším skvělým akcím.
s milovanou Alex na vegan tripu na Pálavě
marxisti na Modelu Evropské Unie
Lekce č. 3: Nestyď se za svoje výtvory, nápady a názory.
Vždycky jsem se strašně styděla za všechno co si myslím, co dělám nebo co vytvářím. Brzo mi došlo, že moje vize světa moc neladí s většinouvým názorem a proto že pro mě asi bude lepší prostě držet hubu. Protože pokud si to myslí všichni, pak je to asi pravda. Ve Španělsku se mi otevřel úplně nový svět, najednou jsem pochopila, že každému může vyhovovat jiný způsob života, že neexistuje žádný jediný a správný návod a život. Zjistila jsem, že moje, v Česku menšinové, názory jsou ve Španělsku většinové (nebo alespoň většinou uznané) a uvědomila si, že vše je relativní. A tak jsem se rozhodla, že se za své názory už vždycky postavím, pokud vím, že si je zvládnu obhájit, i kdyby to znamenalo jít proti většině (většina nemá vždy pravdu).
S tím souvisí- vždycky jsem věděla, že jsem chytrá a hlavně velmi pracovitá holka. I přesto jsem se vždycky styděla dobrovolně přečíst před kýmkoli jakoukoli svou práci, ukázat komukoli svůj projekt, vystoupit před třídou a vysvětlit svou esej. Ze strachu, že by mě mohli kritizovat. Ale konečně jsem si uvědomila, že, za prvé, jsem na sebe příleš tvrdá, mé práce jsou dobré a tudíž si zaslouží být předneseny, a za druhé, kritika neznamená smrt. Konstruktivní kritika nás posouvá dál, díky ní se vyvíjíme. Možná nám na chvilku spadne ego, jednou ale díky ní budeme lepšími lidmi.
Lekce č. 4: Všechny problémy se nějak vyřeší, jen musíte krůček po krůčku dělat to, co si myslíte, že je nejlepší.
Když studujete politologii, rychle si zvyknete na velmi mnoho teoretických a velmi málo praktických předmětů. Jaké bylo tedy mé překvapení, když jsem nastoupila do třeťáku a najednou se po mě chtěly naprosto reálné, praktické a hlavně použitelné práce. Najednou jsem reálně měla být užitečná. Ale na to mě nikdo nepřipravil. Málem jsem se z toho zhroutila, protože jsem najednou neměla nejmenší tušení, co mám dělat. A tak jsem začala krůček po krůčku, zkrátka jsem dělala to, co mi přišlo jako nejlepší nápad. A světe div se, dopadlo to dobře.
Tohle léto jsem jela do Polska na festival, jak už asi víte. Nemám ve zvyku své cesty příliš plánovat, proto jsem netušila, kde budu vlastně spát. Naštěstí jsem měla spacák, takže jsem se po posledním koncertu vydala směrem k lesu kousek od areálu (první krok). Cestou jsem potkala jeden kemp (který jsem samozřejmně neměla zaplacený) a řekla si, že zkusím štěstí (druhý krok). Sebevědomě jsem prošla branou, popřála paní, která hlídala u vchodu, dobrou noc a ustlala si mezi stany (třetí krok). Čtvrtý krok většinou bývá smířit se se svým neblahým osudem houmlesáka a zároveň doufat, že vám někdo nabídne pomoc. Už fakt, že jsem byla na relativně bezpečném místě s pitnou vodou, mi připadal jako malý zázrak, takže jsem ani ve víc nedoufala. Ale měla jsem štěstí. Dvěma náhodným slečnám mě bylo asi líto a tak mě pozvaly do jejich stanu. Jackpot.
Jak vidíte, systém krůček po krůčku a doufat se dá aplikovat na jakoukoli situaci.
Jeden z mých projektů spočíval ve vytvoření vlastní volební kampaňe. Byla jsem z toho děsně vynervená (jako obvykle). Nakonec myslím, že to
dopadlo velmi uspokojivě, i když většinu času tvorba vypadala spíš takhle:
Lekce č. 5: Za pokus nic nedáš.
Už léta mám u nás v Olomouci jednu oblíbenou kavárnu. Vždycky jsem říkala, že ji mám tak ráda, že bych v ní klidně pracovala i zadarmo. Nikdy mě ale nenapadlo se zeptat, jestli bych tam mohla třeba pracovat za peníze. Protože... no... proč by měli chtít mě jako servírku? Letos jsem se ale odhodlala a s doporučením od bývalé zaměstnankyně, čirou náhodou sestry mé nejlepší kamarádky, si požádala o místo. A oni mě vzali. Nemohla jsem tomu věřit. Poprvé v životě jsem měla práci, která mě opravdu bavila. A kdybych nebyla takovej strašpytel, třeba bych tam mohla dělat už dřív a nepouštět se do jedné prekérní brigády za druhou.
Lekce č. 6: Občas se věci nevyvinou tak, jak jste čekali. A je to dobře.
Po mém prvním rozchodu (ještě vzpomínáte? jo, ten ze začátku článku) jsem si šla sednout na pivo s pár českými kamarády. Z jednoho piva se stalo několik piv a několik vín a k tomu pár panáků (pokud nevíte, kdy už máte dost, ten moment, kdy křičíte na barmana: "překvap nás!"... to je přesně on). Ten večer jsem se seznámila s jednou skvělou slečnou a nejspíš jsem padla do noty i já jí, protože se rozhodla pro mě udělat něco pěkného a dát mě dohromady s místním fotografem. Opravdu jsem s tím klukem odešla, ale nic z toho nebylo a ráno jsem se odplížila zatím co spal, doufajíc, že už se nikdy neuvidíme. To bych si u něj ale nesměla zapomenout hodinky. Už to bude skoro rok. Fotograf je teď jedním z mých nejlepších přátel a vím, že se na něj můžu s čímkoli obrátit a vždycky mi pomůže, navíc se mu čas od času podaří mě dostat na nějaký ten koncert zdarma (třeba již zmíněné Loly Indigo).
s těmahle jsem se seznámila právě na tom koncertě
Lekce č. 7: I bez chlastu může být sranda.
Jak jsem se tak seznámila s těmi vegany, zjistila jsem, že spousta z nich je zároveň i straight edge. A tak se mi vloudila do hlavy taková podivná myšlenka: třeba se opravdu dá žít (ba dokonce bavit!) bez alkoholu. A tak jsem se to rozhodla prubnout. Pár dní na to jsem jela do Barcelony. Ano, ten neblahý výlet do Barcelony, kdy, věřte mi, by trocha alkoholu (nebo pár tabletek xanaxu) přišla vhod. Ale zvládla jsem to. Na kopec jsem vylezla s nealko pivem a když jsem pak našla nějakou náhodnou Češku, se kterou jsem vyrazila na párty, zase jsem se zdržela jakéhokoli pití. Už dlouho jsem na diskotéce nebyla jen o vodě. A taky už jsem se takhle dlouho nebavila. Vydžela jsem až do sedmi ráno a (bubny prosím) další den jsem byla použitelná a ready na akční den.
Zévěrem, myslím, že to byl dobrý rok, jsem teď vlastně docela spokojená. Našla jsem aktivity, které mě činí šťastnou (ty již tolikrát zmiňované výlety do přírody a pečení sušenek), seznámila se lidmi tak skvělými, že by mě to v životě nenapadlo a naučila se mnoho lekcí.
Ať je 2019 ještě lepší přeju všem.
A co naučil rok 2018 vás?
"No tak to zas nevyšlo", slýchávám pravidelně na konci každého roku. Haha, no jo, vtipný, všechno je to na hovno, lol. Ale upřímn...
