Květen byl fakt průser. A červen jakbysmet. Člověk by čekal, že když někoho znáte jen čtyři měsíce, nebude vás tak bolet, když to skončí. Ale tak to není. Taky byste mohli čekat, že když vám někdo tvrdí, že vás miluje, mohl by se alespoň obtěžovat napsat vám ahoj. A pak uplynou dva týdny, tři... a po měsíci bez jediné zprávy vám dojde, že už je to asi opravdu konec. Snažím se mu to nemít za zlé, alespoň mi nikdy nelhal. A nikdy mě neurážel- ne jako mí ostatní partneři, kteří založili svou strategii na tom vysvětlit mi, že jsem akorát tak blbá tlustá štětka, která by si nikdy nikoho jiného nenašla a proto bych si měla vážit jejich přízně. Nic takového neudělal... a právě proto to možná tak bolelo. Stále jsem nepřišla na to, jak je možné, že se ze všeho tak rychle stane nic.

Taky jsem zjistila, jak moc jsem povrchní. Jasně, to co je uvnitř je důležité, ale pak vám najednou vyskočí vyrážka na dekoltu i obličeji a když se jí dva měsíce nemůžete zbavit, na sebevědomí to zkrátka nepřidá. Byla jsem zvyklá na tvářičku jak dětskou prdýlku a najednou jsem byla prostě a jednoduše děsně ošklivá. A na nikom jiném by mi to nevadilo. Ale na tenhle odraz v zrcadle jsem nebyla zvyklá a nabourávalo to zbylou rovnováhu mého života.

A k tomu škola. Dva a půl roku jsem nadšeně opěvovala svůj obor. A pak přišel druhý semestr třeťáku a veškeré moje nadšení i motivace odpadly.

No a pak se to všechno zkombinovalo do chutného guláše další existenciální krize.

Důvod, proč to teď tady všechno píšu je ten, že už jsem v pohodě. Ne tak, jak jsem psala v předchozím článku (a o den později se opět sesypala), teď je to doopravdy. Předevčírem jsem usínala s pocitem čistého štěstí. Stabilního štěstí.

Abych to vysvětlila, není to ten typ štěstí, který cítíte, když se zamilujete a víte, že vaše emoce závisí na jediné osobě. Není to ten typ štěstí, který cítíte na koncertu vaší oblíbené kapely a který zmizí o dvě hodiny později. Je to ten typ štěstí, který cítíte, když je váš život zkrátka a jednoduše dobrý.

Navzdory mé nechuti k učení a vypracovávání projektů jsem letos v žádném předmětu neklesla pod devadesát procent. Z toho jsem pochopila, že i když si myslím, že nevím, co dělám, tak vlastně vím, co dělám. Stačí, abych dělala to nejlepší, co dokážu, a věci se vyvinou tím správným směrem.

Obličej pořád není to, co býval, ale je to lepší, už jsem se s tím nějak smířila.

Taky mi došlo, že je to po čtyřech letech poprvé, kdy jsem přes léto nezadaná. A z toho mírně promiskuitní člověk jako já určitě dokáže něco vytěžit.

Riskla jsem to a napsala si o práci v mé nejoblíbenější kavárně. Světe div se, vzali mě. A má očekávání nejen že se naplnila, dokonce to tam miluju víc než kdy dřív.

A za prázdniny jsem stačila potkat tolik ochotných, akčních, inspirativních a odhodlaných lidí, že se všem těm positive vibes kolem mě vyhnout jednoduše nemůžu ani kdybych chtěla.

Ráda bych, abyste zažili stejné stabilní štěstí jako já a proto už chystám (opravdu, přísahám na svou duši) články, které by vám s tím mohly pomoci. Tak například právě jeden se seznamem akcí, kde během prázdnin budete moci potkat mě a další úžasné lidi a pomořit se do toho moře pozitivna.

Takže se mějte překrásně, já jdu psát.

Čao!