Zdravím! Po velmi dlouhé době... věc se má tak. Byla jsem na tom blbě. Jakože o něco hůř než obvykle. To znamená, že k mé permanentní existenciální krizi se přidal ještě fakt, že jsem nevěděla, jestli nebudu muset nechat náš aktuální byt, tedy jeden z mála pevných bodů v mém jinak dosti proměnlivém životě. Na obličeji i dekoltu mi vyskočila vyrážka, která stále nechce zmizet, ani jsem se na sebe nemohla podívat do zrcadla. Po třech letech jsem začala pochybovat, jestli jsem si vybrala správný obor, a i když se mi děly dobré věci, byla jsem schopna přemýšlet jen nad tím, že si je nezasloužím. Našla jsem si supr přítele a byla jen schopna přemýšlet nad tím, že mě určitě nechá a že pro něj nejsem dost dobrá. Profesor mi nabídl, abych s ním spolupracovala na jeho výzkumu a já myslela jen na to, že ho určitě zklamu. Našla jsem si fajn práci jako překladatelka/ průvodkyně a hlavou mi běželo jen, jak to určitě všechno podělám. Brečela jsem skoro denně, nebyla jsem schopná pracovat a když už, tak jenom to nutné minimum, abych se udržela na škole... Neměla jsem sílu ani na nákup lístků na Arctic Monkeys a to už je fakt něco.

A vím, nemám reálné problémy, neměla bych si stěžovat. Ale problémy v hlavě se někdy špatně řeší.

Posledních pár dní jsem se ale snažila z té nory vyhrabat a včera se to konečně zlomilo. Dnes jsem byla dokonale šťastná.

Při tomhle vyhrabávání se z deprese, když jediné, co toužíte dělat, je ležet v posteli a čumět do stropu, brečet a lít do sebe víno, určitě pomáhají přátelé, rodina, případně nějaký ten odborník a platíčko xanaxu. Mně ale taky pomohlo pár (na první pohled) blbostí, a rozhodla jsem se o ně s vámi podělit, kdyby se náhodou někdo nacházel v podobné situaci jako já.

1. Díky jedné kamarádce jsem objevila Jordana Petersona. I přestože nutně nesouhlasím se všemi jeho politickými názory, jeho přednášky o psychologii mě děsně baví. Doporučuju se podívat kupříkladu na 12 rules for life (což je mimochodem i knížka... zrovna ji čtu), a pak už můžete sledovat přímo jeho přednášky. Peterson vám nebude tvrdit, že svět je krásný, že vy jste dobří lidé, že stačí silná vůle, že tajemství přitažlivosti, že pět přikázání a bůh ví co ještě. Peterson rovnou přizná, že svět je dost strašný místo, že lidi jsou monstra a že deprese je reálná věc. Zároveň ale nabízí naprosto pragmatická řešení.

Taky mě zaujala jedna věc, kterou řekl v jedné z jedo přednášek: "You know a thousand people, they know a thousand people. So you're one person away from a million people and two persons away from a billion people. And you're the center of that network. And the way networks work is that information propagates in a network manner. So don't underestimate the powe of your speach."

2. Taky jsem objevila Victora Kupperse. Taky psycholog, ale naprostý opak Petersona. Kuppers je sluníčko a hlavně tvrdí, že nejdůležitější je pozitivní přístup. Bohužel, jeho přednášky jsou ve španělštině, ale možná najdete něco i s anglickými titulky.

3. A pak barvičky. Moje nejoblíbenější barva je šedá a černá (i když růžová a vínová jsou v těsném závěsu). To bohužel na náladě občas tak úplně nepřidá. Takže jsem se začala obklopovat barvami, kde to jen jde. Tak například deník si teď místo černě píšu růžově, fialově a zeleně. 

4. Sauna je pro mě vždy zaručený zvedač nálady. I když chápu, že v Česku už je na ni příliš vedro (tiše závidím). Když se pořádně zpotím, cítím, jak ze mě odplouvá všechno špatné, ať už fyzicky či psychicky myšleno.

5. Samotnou mě překvapilo, jak moc mi pomohla projížďka na kole s kamarádem a to nehledě na to, že jsem se vymlela a rozmlátila si dlaně i obě kolena. Asi pořádná dávka endorfinů spojená s vitamínem dé.

6. Na instagramu jsem zase narazila na účet Ketnipz. Jde o rozkošné a zároveň vtipné obrázky a komixy. Identifikuju se snad se všemi, navíc jsem se zasmála a opravdu mě to pohladilo po duši.

7. Vystoupit z akademické bubliny. Co tím chci říct? Že jediné, co jsem v posledních letech četla, byly knihy o politice. Jediná vzdělávací videa, která jsem sledovala, byla ta o politice. S přáteli jsem se bavila o politice... politika everywhere. Pracuju teď na jednom projektu na zdejším gymplu a přemýšlela jsem, kolik věcí mě dřív bavilo a kolik jsem jich s přechodem na univerzitu zazdila. Tak jsem se vrátila k četbě klasických románů, začala jsem sledovat na internetu přednášky o psychologii, videa o fyzice a vesmíru, našla jsem si přátele z jiných oborů, hudebníky, fotografy, umělce, každý týden chodím na nějaký koncert nebo výstavu... A najednou se nedusím pod tíhou všudypřítomné politologie.

8. Minulé úterý tady byl svátek a tak jsem se rozhodla hecnout. Po několika týdnech, kdy jsem nedělala ani hovno, jsem si rozhodla udělat extra produktivní den. Připravila jsem výzvu sama pro sebe: schválně, kolik toho stihnu uklidit, schválně, kolik slov z eseje do administrativy zvládnu napsat, schválně jestli stihnu dočíst rozečtenou knížku. Po tom dni jsem se konečně po dlouhé době necítíla jako naprostý budižkničemu.

9. Také jsem se naučila vyjednávat sama se sebou. Když jsem pochopila, že se hroutím pod tíhou všeho, co musím udělat, nejsem schopna hnout ani brvou a čím víc úkolů se mi hromadí, tím míň se mi chce pracovat a že pokud si udělám ambiciózní plán, stejně ho nedodržím, rozhodla jsem se na sebe být hodná a přísná zároveň. "Jednu hodinu, Klári, jen jednu hodinu, když přijdeš domů ze školy, si sedneš k počítači a budeš pracovat. Je jedno, kolik toho napíšeš, jen se jednu hodinu snaž." říkám si. A světe div se, ono to funguje. Možná nejsem tak produktivní, jako jsem bývala dříve, ale rozhodně je to změna k lepšímu v porovnání se situací před dvěma týdny.

10. Uvědomila jsem si, že štěstí má přednost před egem. I pokud si myslíte, že v očích někoho jiného klesnete za něco, co děláte, nebo že se vám bude třeba za zády smát, udělejte to, pokud je to něco, co vás učiní šťastnými. Nebo pokud vám to alespoň trošku zvedne náladu. Stojí to za to, fakt.

11. A nakonec, může to vypadat, že jsem špatným vzorem pro mládež, ale co mi v konečném důsledku nejvíce pomohlo, bylo opít se s kamarádem a být jeden den naprosto nezodpovědná. Abych to vysvětlila. Bylo pondělí odpoledne a píše mi kamarád, že mu zamítli stipendium a že je z toho špatnej. "Chceš víno?" ptám se. Chce. "Oka, ale já už jsem v teplákách a nechce se mi převlíkat" dodávám. "A to nemůžeš jít do města v teplákách?" on na to. Good point odpovídám a vyrážím na cestu. Je teprve sedm večer, ale José už je taky v pyžamu. Ležíme v posteli, lijeme do sebe druhou flašku vína a jsme velmi upřímní. Už dlouho jsem k nikomu nebyla tak otevřená o všem, co mě trápí, mých paranojách a všem, co se mi honí hlavou. Už dlouho jsem se s nikým tak nenasmála. Odbívá půlnoc a jako správná popelka sbírám své saky paky a vyrážím směr domov ve vidině sedmi hodin ovíněného spánku. A v tom vidím zprávu "šťastné měsíční výročí... či jak se tomu říká". Když jsem opilá, nemyslí za mě mozek, nýbrž libido a tak odpovídám "chceš mě vidět?". Samozřejmě. A tak, stále v teplákách, pánské mikině, bez podprdy a s pouhými třemi procenty baterie v mobilu vyrážím do centra, abych se sešla s láskou svého života. Nebo možná jen láskou pár nadcházejících měsíců, možná týdnů, kdo ví. Ale teď toho kluka chci vidět a je mi jedno, že je pondělí v noci. Věděla jsem, že další den ráno mám školu, veděla jsem, že potřebuju spát, že bych neměla pít, a že můj mobil za chvíli chcípne. Ale bylo mi to jedno. Bylo mi fajn. Tenhle nezodpovědnej den, nebo možná spíš noc, udělal tlustou čáru za posledními týdny, pročistil mi hlavu a přinesl mi tu trochu štěstí, co jsem potřebovala. A i přesto, že jsem šla spát ve čtyři ráno, jsem si už v sedm ráno myla hlavu a v devět seděla na přednášce plná energie.

Nikdy nevíte, co vám nakonec pomůže, je ale nutno hledat, zkoušet, někdy se překonávat a někdy jen následovat srdce.

A co pomáhá překonávat deprese vám?

Mějte se moc krásně,

pa!

(ps: gratulace komukoli, kdo to dočetl do konce)