Vždycky jsem si myslela, že jsem nekonfliktní člověk, moc jsem nikomu neodporovala a taky nejsem ráda na lidi zlá. Později byl důvodem spíš už můj naprostý nezájem o to, bavit se s lidma, se kterýma to nemá smysl, takže když jsem s něčím nesouhlasila, prostě jsem odešla, toho člověka ignorovala nebo mu jen naznačila, že je idiot a že by měl zamířit do určitých míst. V poslední době se ale něco změnilo. Konkrétně dvě věci. Za a) jsem se začala více stýkat s lidmi s mozkem a za b) začal se mi vnucovat určitý smysl pro spravedlnost. Vtipné na tom je, že diskuze, nebo tomu klidně můžete říkat "hádky", chcete-li, které vedu já, mají úplně jiný podtext než je asi běžné.

Já se totiž nervu za sebe. Já se rvu za pravdu.

Jasně. Teď si říkáte: "Jo jo, Klári, ale uvědomuješ si, že tvoje pravda je jiná než pravda ostatních a tudíž, když se rveš za ni, rveš se vlastně za sebe?". Jenže to je právě to! Já se kolikrát ani nesnažím obhájit to, co si myslím. V tomhle bychom si opravdu hodně rozuměli se Sókratem, mě totiž děsně baví se ptát.

A všechny okolo to štve.

Krom Antonia teda.

Díky bohům za něj.

Skoro se zdráhám uvěřit, kolik lidí vyvede z rovnováhy otázka "Proč?". Zrovna moje nejoblíbenější. Kolikrát se ani neptám na nic zákeřného, jen třeba "Proč tam nechceš jít?", to by člověk měl vědět ne? Asi ne. O něco záludnější už je "Proč si to myslíš?" neboť vyžaduje určitou dávku přemýšlení a argumentace. Proč je ale pouze začátek. Ve chvíli, kdy vás totiž uznám za dostatečně zajímavého či chytrého na to, aby mi rozhovor s vámi přinesl něco nového a donutil mě zamyslet se nad svými názory a zjistit nové informace, už se mě nezbavíte. Budu vám házet jednu otázku za druhou dokud se nezblázníte. A může to vypadat, že se s váma hádám, že mi na vás snad něco vadí. Není to tak. Já chci jen své poznání co nejvíce přiblížit pravdě. Příklad. Nedávno jsem se seznámila s jedním klukem, bavili jsme se o politice, já s ním naprosto souhlasila a stejně jsem mu házela jednu zákeřnou otázku za druhou. Zkrátka protože mě zajímalo, jak zareaguje, jestli je dost chytrej na to, aby jeho odpověď dávala smysl a taky abych sama rozšířila své obzory.

Tohle ale není jediný případ mých "hádek za pravdu". Zjistila jsem totiž, že se někdy i zastávám svých spolužáků před učiteli. Důvodem není ani to, že bych měla své spolužáky tak ráda nebo naopak nesnášela své učitele, jen mi někdy připadá, že se ostatní děcka ve škole neumí vůbec bránit, protože když už náhodou mají v něčem pravdu, neumí si to vůbec obhájit (zatímco se umí skvěle hádat o lži, podvody a blbosti) a to já nějak vnitřně nezvládám. Pocit, že by spravedlnost nevyšla na světlo světa, že na budoucích generacích by byla páchána stále ta samá křivda.

A tak se hádám.

Není to osobní.

Ale pravda musí vždy zvítězit, ne?

Prosím, řekněte mi, že v tom nejsem sama.