O lidské laskavosti a nejlepších narozeninách

Psal se dvacátý srpen, den mých narozenin, a já se rozhodla podniknout menší procházku přes Španělské schody a Piazza di Popolo až do Vatikánu a pak si to přes Campo di Fiori namířit do sympatické vegetariánské restaurace, kterou jsem si den předtím našla na netu. Když jsem k ní došla, byly zrovna čtyři hodiny, čas, který se nehodí ani na oběd ani večeři, jenže já měla hlad. Místo se zdálo zavřené, jak jsem před ním ale stála a přemýšlela, jetli zkusit vejít nebo ne, přišli mi zevnitř otevřít dva zhruba padesátiletí pánové. Zeptali se mě, jestli chci dovnitř, já se optala, jestli vaří, oni mě ujistili, že ano a už jsem měla VIP stolek u francouzského okna. Restaurace byla krásná, ve stylu knihovny a umělecké galerie. Jeden z pánů se mi představil a já zjistila, že je tvůrcem právě některých obrazů tam vystavených. Vyprávěl mi o jeho umění a o tom, jak se jeho výtvory za týden vydají na výstavu do New Yorku. Druhý pán se ukázal být majitelem podniku. Řekl mi, že v tuto dobu sice běžně nevaří, ale něco že mi určitě připravit zvládne.

Zatímco nosil na stůl výborné indické jídlo, mi ukazoval jeho sochy (taky měly mít zanedlouho namířeno do New Yorku) a vyprávěl o jeho životě a filozofii. Když už jsem do sebe cpala dezert, přemýšlela jsem nad tím, že jsem vlastně ani neviděla jídelní lístek, nemám nejmenší tušení, kolik to jídlo stojí, a že pan majitel je na mě pravděpodobně tak milý jen proto, že mě chce vzápětí oškubat. S plným žaludkem jsem se tedy vydala vstříc smrti své peněženky, načež mi pan majitel-umělec říká: „A nechtěla by ses naučit něco z indické kuchyně?“. Ano, chtěla, a moc. Byla jsem tedy přizvána do království zázraků, které občas smrtelníci nazývají kuchyní, a pomáhala při vzniku veledíla. Přitom jsem se panu Enzovi zmínila, že vlastně zrovna slavím dvacetiny a že mu tedy moc děkuju za to, že je nemusím trávit sama a navíc zažívám něco tak skvělého. Načež Enzo vykřikl: „Proboha, ty máš narozeniny?! Proč jsi to neřekla dřív? To ti musím udělat dort!“.

Někdy mezi sedmou a osmou nám přišla na výpomoc jeho dcera Prya. Ta slaví své dvacáté narozeniny zrovna dnes. Do Pryi jsem se zamilovala docela rychle. Studuje v New Yorku na Kolumbijské, je vtipná a má výborný vkus na filmy a knížky. Chvíli před zavíračkou jsem si pak povinně sedla ke stolu, aby mi z kuchyně přinesli ten dort, který jsem předtím pomáhala vytvořit, zatímco mi celá restaurace zpívala Happy Birthday to you. Prya mi pak šla ještě ukázat nějaké krásy nočního Říma a já mohla v té chvíli v klidu umřít, protože už jsem zažila nejlepší narozeniny v životě.

Enzo se navíc nabídl, že mě následujícího dne zaveze do Tivoli, abych nemusela jezdit vlakem. Prošli jsme spolu Hadriánův palác, povalovali se na věži, kde mě učil meditační techniky, jedli čerstvé fíky přímo ze stromů a prošli si historické centrum města.

Kdo říká, že cestovat sám je nanic, ten se plete. Když cestujete s někým, je to fajn, nikdy se necítíte osaměle, ale daleko spíš se neseznámíte s nikým novým. Cestování jako forever alone je hold dobrodružnější a často plné opravdu zajímavých zážitků.

Taky bych tím chtěla říct, že dobří lidé stále existují a ani není potřeba je hledat s lupou nebo profesionálním zaměřovačem. Přijdou, když jste připravení.

Jo a od Enza jsem taky dostala ajurvédskou kuchařku a nemůžu se dočkat, až z ní něco ukuchtím. Jediný problém je, že je v italštině.