Ráďa se nedávno vrátila z velkého výletu. Stopovali s kamarádem napříč Polskem, Německem (odkud mi z berlínského trhu přinesla originální výtisk Obrazu Doriana Graye), zeměmi Beneluxu, Francií, Švýcarskem a Rakouskem. Její vyprávění zabralo skoro tři hodiny a bylo tak inspirativní jako málokterá řeč na TEDu. V jedné chvíli mi řekla: "No a pak nám stopl jeden kluk, nabídl nám, že klidně i můžeme přespat u některého z jeho přátel, kteří v tom městě bydlí...", "Jee, to je milý!" zněla moje okamžitá reakce, "Jo, to jsem si taky říkala, zatímco Kájovi to přišlo spíš podezřelý, že nás třeba někde odkrouhnou  prodají na orgány.". A Tak jsem si uvědomila jednu zásadní věc, kterou máme s Ráďou podobnou, tedy víru v ochotu lidí, dobré konce a nezkaženost světa.

Taky jsem před nějakou dobou byla na Duškově přednášce o Páté dohodě, ta je docela obsáhlá, takže vám sem nebudu vypisovat vše, pokud vás to zajímá, radši googlete. Pan Dušek v podstatě mluvil o tom, tak nás obklopují nesmyslné systémy a výdobytky dnešní doby, které vlastně ničemu neslouží. S tím jsem tak úplně nesouhlasila a i když nikde ve vesmíru není dáno, že bychom měli mít dvanáct měsíců v roce, sedm dní v týdnu a čtyřiadvacet hodin ve dni, je docela užitečné moct říct: " Sejdeme se ve středu ve dvě.". Pak ale také mluvil o tom, že bychom s sebou neměli vláčet mrtvolu minulosti, tady už mám rozporuplnější myšlenky. Sice asi není potřeba vytahovat bez ustání na světlo patnáct let staré křivdy, ale když mě někdo podrazí, tak se nebudu tvářit že se nic nestalo. Minimálně měsíc! A kdybych nebyla splachovací, tak i dýl! Následně se přesunul k budoucnosti a tomu, že přece není důvod z ní mít strach. Mně osobně teda budoucnost připadá dost děsivá a jsem za to snad i ráda, protože kdyby mi děsivá nepřipadala, nepřipravovala bych se na ni, maturitu bych nedala a vlastně co to říkám, vždyť já bych se k té maturitě ani nedostala.

Ne, nikdy jsem se nepovažovala za optimistu, pak jsem ale začala vnímat více své okolí a uvědomila si, jak moc lidé nadávají na svou minulost, jak si ani zbla neužívají současnost a jak se strachují z budoucnosti. Ze stáří, školy, křivdy, rozchodu, přepadení, návalu uprchlíků... a došlo mi, že já vlastně pesimista nejsem. Nelituju svojí minulosti a to ani přesto, že jsem za ta léta prošla dlouhým vývojem, má současnost mi přijde kouzelná a hlavně plně v mých rukách a co se týče budoucnosti, tu jen nechávám být, vím, že vše nějak dopadne a doufám v to nejlepší, chovám se tak, jak myslím, že je to správné a předpokládám, že to přinese své plody, pokud ne, budu to řešit až to přijde.

Tenhle svůj přístup mám ráda, našla jsem v něm ale jednu trhlinku. Zatímco létám na svém růžovém obláčku a vnímám jen pozitiva ve svém okolí, zapomínám na to, že mraky občas bývají protnuty blesky a když pak nějaký z nich přijde, nemusí být ani velký, sesypávám se a v pláč propukám nejspíš častěji než je běžné, protože ostatní možná nežijí na obláčku štěstí a pravidelně si zanadávají, alespoň pak ale očekávají a s kamennou tváří snáší všechny hromy blesky, mohou tak další den kamarádům u piva o té strašné bouřce povykládat.

Take it easy by klarissa-the-urban-lady featuring jewelry