Poslední dny nebyly úplně příjemné, ale naučila jsem se pár věcí a ráda bych se o ně s vámi podělila. Zároveň mám výčitky, že se zde teď neobjevuje tolik článků, které by vás mohly zajímat, ale hned vám to objasním a snad se to zanedlouho zase vrátí k normálu. Není to nic extra drastického, ale člověku to může znepříjemnit život, proto to prosím neberte jako nějaké mé stěžování, ale spíš jako radu pro vás a pár mých úvah.

Poslední dva týdny jsem měla menší zdravotní problémy, ale nic moc závažného, tak jsem to ignorovala. A pak jsem najednou ležela na zemi v kuchyni v křečích a nemohla vstát. Pořád jsem ale měla vzato, že je to nějaká blbost a přejde to, lupla jsem si ibalgin (jak už jsem měla ve zvyku snad každý den za ty poslední dva týdny) a šla vesele vysávat. Večer se to vrátilo a mamča rozhodla, že další den pojedem na pohotovost. Sestřičky i doktor byli moc hodní, dostala jsem antibiotika, cajk. A chvíli na to, co jsem přijela domů, se bolesti zhoršily a teplota narostla na 39 stupňů. Řeknu vám, nic příjemnýho, když máte další den maturovat. Teď, když to píšu, jsem pod práškama a mám jen 37,5, takže asi chápete, že oproti včerejšku se cítím jako znovuzrozená, ale na ty maturity jsem docela zvědavá, ha ha.

To mě zároveň přivedlo k myšlenkám, jak relativní je pocit zdraví nebo jen vnitřní pohody, chcete-li to vzít více zeširoka. Běžně totiž když mám 37,5, moc příjemné mi to nepřipadá. Když je to ale změna oproti 39, je to najednou vrchol blaha. Přirovnáno k životu, kdyby se vám neděly špatné věci, opravdu byste si neuměli vážit těch dobrých. Taky se na tom dá pozorovat, jak zhýčkaná ta naše západní civilizace je a jak příšerně nízko má svou hladinku utrpení a pozoruju to sama na sobě a stydím se, ale asi už jsme takoví.

Za třetí jsem si uvědomila, jak důležité pro mě je neztratit tvář. Zrovna jsem se nedávno dívala na jeden TED talk, ve kterém paní mluvila o tom, že klíčem ke štěstí je přiznat si vlastní zranitelnost. A já si uvědomila, že to zkrátka neumím. Nastalo pár takových okamžiků, kdy jsem si všimla, jak strašně moc předstírám a posouvám své herecké výkony jen proto, aby si ostatní nevšimli, jak zranitelná jsem. Mezi tyto momenty patřilo, když jsem nejdřív půl hodiny brečela v pokoji a až když jsem se uklidnila, byla jsem schopna zavolat na mámu, aby mi přinesla něco na bolest, že nejsem schopna vstát. Nebo když jsem se v čekárně na pohotovosti choulila na sedátku do klubíčka a zarývala nehty do dlaní, ale ve chvíli, kdy procházela sestřička či doktor, jsem se rychle narovnala a nasadila úsměv, alespoň na těch pár sekund.

Celou dobu jsem si ale také uvědomovala, že mám ohromné štěstí kvůli tomu, jakou mám mámu a nemohla bych jí za její péči dost poděkovat, i když jsem si všimla jedné zásadní věci. Mé mámě se někdy opravdu nedá věřit. Vždycky jsem tušila, že trošku přehání, ale včera jsem si to parádně ověřila. "Volej doktorovi, Klárča má čtyrycítky!!"... "Ne, mami, mám třicet devítky, tak nezkresluj data.". Zároveň mě ale opravdu děsí, co se bude dít, až budu bydlet sama a jednou ten čas určitě přijde. To bude teprve vtipný.

Někdy opravdu váhám, jestli nějaký článek zveřejnit, protože vím, že vás nebude zajímat, ale zároveň mám potřebu podělit se se světem o své myšlenky, takže to prostě postnu a je mi to fuk.

Mějte se pěkně,

maturantům hodně štěstí,

PA!