Nesnáším společnost. Nesnáším to, co ze mě udělala. A z ostatních taky. Zajímalo by mě, kde se vzal ten prvotní impuls, ten, který způsobil tohle zlo.

Dřív jsem se se svou postavou netrápila (dobře, štvalo mě, že nemám prsa, ale toť vše), dnes se mi chce brečet, když jím donut. Proč? Proč do háje? Proč nemůžu dát na hlasy přátel, přítele, okolí a nechat to být, netrápit se? Proč zbožňuju oplácaný holky, ale vlastní zadek nenávidím? Vlastně jsem na to spředla určitou teorii. Myslím, že to začalo hlavně díky tělocviku. To, že je tělocvik zlo světa, je docela jasné už dlouho, ono je ale zlo i to, co mu předchází a co následuje bezprostředně po něm: šatna plná holek, většinou krásně hubených, které nepřestanou mlít o tom, jak jsou tlusté. Ať už to dělají proto, že chtějí jen slyšet opak, nebo proto, že si opravdu myslí, že tlusté jsou, účinek tohoto počínání je fatální. Řetězová reakce. Když tohle slýcháte čtyřikrát týdně v šatně, na internetu na vás útočí samé motivační obrázky a trafiky i knihkupectví jsou přecpané zaručenými návody na hubnutí, nějakou stopu to na vás pravděpodobně zanechá. Třeba to, že budete chtít brečet kvůli donutu. U mě s tím přichází dvojitá nenávist. Nenávidím se za to, že jím donut a hned vzápětí se nenávidím za to, že se nenávidím za to, že jím donut. Chápete? Za co bych si ale nafackovala k tomu, jsou taky moje poznámky na mou váhu. Nechci na to upozorňovat, nechci způsobit další řetězec... jenže někdy mi to prostě z pusy vyklouzne. Většinou naštěstí jen v přítomnosti Leničky a jako součást nějakého vtípku. Ono totiž na vlastní váhu se vtípky dělaj nejlíp. Dobrý je, že u Leničky žádnou řetězovou reakci spustit nemůžu, protože je sama hubenější než špejle a naopak touží po křivkách. Jojo, každej chce to, co nemá. Jak se s tím ale smířit?

Vůbec celá koncepce ideálu krásy mě dojímá. Ideál. Už vůbec když se nad tím zamyslíte, ideál znamená nejblíže k předloze ze světa ideí. Protože idea je dokonalá a čím blíže se k ní její odraz na zemi přiblíží, tím je krásnější. Že? Kec. Tahle teorie totiž tvrdí, že rozmanitost je ošklivá. A já neznám nic krásnějšího než rozmanitost. Jen se podívejte na všechny ty nejkrásnější dívky, miss. Pamatujete si jejich tváře? Na jak dlouho? Dokázali byste je od sebe rozeznat? Co na nich vlastně je? Co je na nich zvláštního? Nic. Odpověď je nic. A proto jsou královnami krásy. Protože nic nenarušuje tu dokonalost. Nudnou dokonalost. A mrzí mě, že si pak překrásné dívky myslí, že krásné nejsou, protože mají pár kil navíc, jizvu nad rtem, jsou nízké nebo příliš vysoké nebo bůh ví co.

Smutné na tom je, že většina z nás si stěžuje jen proto, že si stěžují ostatní a tak nám to připadá normální, my si nepřipadáme dostatečně dobré, protože "když tamta nádherná holka se sebou není spokojená, jak bych mohla já?".

A tak vás chci poprosit, co takhle si dát od stěžování detox?