Byla tma, ale nešlo o tu černočernou tmu, díky zářícímu úplňku to byla vlastně i světlá noc, třpytivé světlo měsíce se odráželo od všudypřítomného sněhu. Zapálila jsem si po několika týdnech svou první Blackdevilku, poslouchala Arctic Monkeys a šla s úsměvem na tváři. Zní to trošku jako romantické klišé co? Bylo mi fajn. Bylo mi fajn i navzdory tomu, že mrzlo, byla půlnoc a já si kráčela několikakilometrovou cestou domů obložená taškami s nákupem. Bylo mi fajn i přesto, že jsem věděla, že další den vstávám o půl paté ráno a následuje nejdelší den týdne. A proč? Protože někdy je potřeba něco obětovat pro zábavu, že? Někteří obětují dobré známky, já spánek. Ničeho nelituju.


Včera jsme měli debatní kroužek a já si postupně uvědomuju, že až budu na vysoké, tohle bude jedna z věcí, po kterých se mi bude nejvíc stýskat. O tom ale mluvit nechci. Teze zněla "Láska na první pohled opravdu existuje". Protože můj profesor došel k závěru, že už bych si měla zkusit dělat rozhodčího a protože jsem někdy tak trochu svině, první, co jsem ve svém rozhodcovském opojení udělala, bylo, že jsem udělila kamarádovi, který na lásku vůbec nevěří, tezi obhajovat. Navíc skončil v týmu s kamarádkou, která je příšerná romantička a láska na první pohled je podle ní něco naprosto samozřejmého. Jo, vyžívala jsem se v tom je poslouchat při jejich dohadech. Kamarádce jsme ovšem způsobili lehkou frustraci, neboť obklopena samými antiromantiky po chvíli zvolala: "Ale pane profesore! Oni jsou hrozní, oni nemají rádi lásku!". A my se jen smáli.
Na rozdíl od kamaráda, proti lásce samotné nic nemám, miluju svou mámu, miluju Leničku a miluju Ráďu. Jen si ale asi doteď nejsem jistá, jak si představit lásku ke klukovi, vždycky jsem měla vzato, že je to ten pocit, že byste pro danou (milovanou) osobu udělali úplně ale úplně cokoli a představa, že bych došla do takového stádia mě upřímně dost vyděsila, zároveň jsem ji ale nepovažovala za příliš pravděpodobnou. Své nároky na lásku jsem tedy mírně snížila, kde je ale ta hranice? Kam až můžu snižovat a není snad láska pouze absolutní?
Zpátky do debat. Kamarádku akorát tak čím dál víc znervózňoval náš cynický pohled na svět, až došla k názoru, že jsme všichni zapšklí, protože máme polámaná srdíčka a protože jsme všichni sami a oznámila nám, ať se nebojíme, že nám někoho sežene. "Já jsem ale zadaná," prohlásila jedna z holek, "A já jsem úplně v pohodě takhle single," přidal se kamarád, "A já jsem momentálně naprosto šťastná," uzavřela jsem já. V tom se na mě kamarádka otočila se slovy: "No, ty to možná nevíš, ale jsi taky zamilovaná, však já jsem viděla, jak se nad tím mobilem culíš!".

Večer jsem si ještě psala s jiným kamarádem, až se mě zeptal:

- A co ty, Klári? Ty věříš v lásku na první pohled?
- Ještě nedávno bych řekla naprosto rázné NE... ale!
- Ale pak jsi potkala svého prince?
- Ne. Pak jsem se nad tím zamyslela a došlo mi, že někteří lidé jsou tak hloupí a povrchní, že nic jinýho, než první pohled na lásku nepotřebují.
- Tím jsi ale neodpověděla na otázku.
- Jakou otázku?
- No jestli jsi in love.
- Definuj in love.

A jsme zase u toho. Definice. Tentokrát ne lásky, ale zamilovanosti. A někdy mě zaráží, jak moc se tyto dva pojmy pletou dohromady. Kamarád mi odpověděl, že je to asi něco, co člověk cítí, že se snažíte na druhou osobu zapůsobit, že se kvůli ní trošku déle upravujete, že na ni přes den myslíte, že přemýšlíte, jak nejlépe odpovědět na její zprávy, že když si píšete, usmíváte se a třeba o tom ani nevíte. Docela přesná definice řekla bych. Možná motýlky v břiše bych dodala.

Napsala jsem mu, že odpovím, až budu na počítači.
Jak asi chápete, z mobilu tento článek nepíšu.
Na zprávu jsem ale neodpověděla.
A asi ani neodpovím.
Nechce se mi.