Naučila jsem se, že už je asi mým osudem cestovat sama (neboť slečna, se kterou jsem měla jet onemocněla den před odjezdem), ale že mi to vlastně vůbec nevadí, protože tak alespoň můžu dělat co chci a měnit plány jak se mi zlíbí. Pokud mám náladu na to sedět dvě hodiny v kavárně s knížkou, budu sedět dvě hodiny v kavárně s knížkou. A pokud chci jít k nějakému chlapci domů, půjdu k nějakému chlapci domů. Výlet si můžu prodloužit nebo zkrátit, je to na mě.

Zjistila jsem, že Gdaňsk má sice pěknou pláž a moc super vegan restaurace a kavárny (Avocado Bistro a Fukafe jsou top), ale jinak je to opravdu ošklivé město, ve kterém jako by chcípnul pes.

Ověřila jsem si, že pokud se chováte dostatečně sebevědomě, dostanete se kamkoli. Třeba do kempu, který jste si nezaplatili. Stačí s hlavou vztyčenou (a za dostatečné tmy) ukázat váš nekampovskej náramek a paní u vchodu vám ještě popřeje dobrou noc. Alespoň pak budete mít záchody a sprchu zdarma.

Znovu jsem objevila sílu soucitu, který umím v lidech vzbuzovat. Sotva jsem si totiž ustlala pod širákem, už u mě stály dvě slečny, že pokud nemám stan tak ať jdu k nim.

Tyhle a další slečny, se kterými jsem se během cesty seznámila na festivalu, na ulici, na pláži či v dámských sprchách, mě navíc utvrdily v tom, jak fajn může život být, když jste na sebe s ostatními děvčaty milé.

Nepřekvapilo mě, že Arctic Monkeys jsou naživo minimálně stejně úžasní jako na albíčkách a znovu jsem prohloubila svou lásku k nim.

A závěrem, Open'er je moc dobře udělaný festival, který bych doporučila komukoli, kdo má rád hudbu, dobré jídlo a positive vibes.