Čas pro sebe (z deníků introverta)

Když jsem byla mladší, neměla jsem moc přátel, mezi klukama jsem taky nebyla zrovna populární a bydlela jsem ve ztracené vesničce na konci světa. Můj typický den vypadal takhle: škola - cesta domů - učení - spánek. Když mi bylo patnáct, začínal mě tenhle život opravdu nudit a není se čemu divit. Teď mám spoustu přátel, skvělého přítele, nikdy se nenudím a den co den za to děkuji Vesmíru. Nic to ale nemění na tom, že jsem byla zvyklá téměř celý život být sama. Když jsem sama, tak jsem to opravdu já, nemusím brát ohledy na nikoho jiného, můžu se uvolnit, být sama sebou a prostě si užívat.

Právě v tomhle se taky nachází jeden zásadní rozdíl od doby, kdy mi bylo patnáct. Když přemýšlím nad obdobím před mými šestnáctými narozeninami, před obdobím mé hluboké existenciální krize, říkám si, byla jsem to vůbec já? Kdo jsem tenkrát byla? Jaké byly moje myšlenky, názory, osobnost? O svém mladším já přemýšlím jako o úplně jiné osobě. Ne protože by se ode mě tak lišila, ale protože jsem ji neznala.

Moje sedmnáctileté já kouřilo, pilo, každý týden chodilo pařit, myslelo si, že chudí jsou chudí, protože chtějí být chudí, a tak nějak všeobecně, myslím, že bychom si moc nerozuměli. Ale byla jsem to já, pomatuju si to, bylo to zásadní období ve vývoji mé osobnosti a za nic se nestydím. Zatímco mé patnáctileté já nebylo nic, prázdno, nebyla jsem to já.

Ale teď už mám osobnost a cítím, že ji můžu nejlépe rozvíjet, když budu mít čas i sama na sebe. Koneckonců, jsem to já, koho mám na světě nejradši, s kým trávím nejvíc času a komu bych měla věnovat nejvíce pozornosti. Jsem to já, kdo mě nikdy neopustí a kdo tu pro mě vždycky bude. Proto myslím, že bych se měla postarat o to, aby tenhle vztah stál za to.

Každý by měl mít čas na sebe, a jestli se cítíte stejně, nebojte se poprosit své okolí, aby vám dalo trošku prostoru. Pokud vás mají vaši bližní opravdu rádi, pochopí to.