Zdravím!

Už je tady zase první víkend nového měsíce a vy určitě nemáte nic lepšího na práci než přečíst si, co se tentokrát zrodilo v mé hlavě, co mě oslovilo a co naopak ne. A protože vám v tomhle ráda vyhovím, článek je na světě.

Jak asi víte, v poslední době jsem na tom nebyla nejlépe. A ne, pořád se nic nevyřešilo. Jedno se ale změnilo. Budu teď znít jako z nějaké motivační knížky zakoupené v Levných knihách, ale mluví ze mě čistí zkušenost. Pár dní zpátky jsem se zkrátka rozhodla, že budu mít dobrou náladu. Ležela jsem v posteli s totální depkou, chystala se na spánek a řekla si, že od zítřka konec, od zítřka budu předstírat, že mé problémy neexistují a budu šťastná. Následující den jsem si šla symbolicky ostříhat vlasy (a vím, že to zní jako blbost, ale na symboliku si potrpím) a bylo mi fajn. Přestala jsem samsovat (měnit se v brouka) a vrátila se do starých kolejí. Je to dobrej pocit.

Navíc.

Nedávno jsem narazila na svůj dva roky starý diář a u jednoho data bylo napsáno "Den kdy se mi zhroutil život". Trvalo mi pěkně dlouho, než jsem si vzpomněla, co že se mi to tenkrát vlastně zhroutilo, tak si říkám, že třeba mi zanedlouho moje aktuální problémy budou taky připadat takhle zapomenutelné.

Moje následující rada zase bude znít jako hotová sebevražda, ale... vstát o hodinu dřív se opravdu vyplatí a jsou tři věci, bez kterých už bych ráno nezačala: protažení, snídaně, noviny. O víkendu někdy přidávám i běh, když mám čas, ale před školou už by toho bylo moc, obzvlášť protože po běhu si většinou musím umýt vlasy a to je nadlouho. Alespoň to protažení člověku ale pomůže se trošku probrat a dát tělu najevo, že přišel čas se hýbat. A noviny si ráno projíždím, abych vstoupila do nového dne informovaná, což se mi obzvlášť jako politologovi dost hodí (čtu české, španělské a anglické nebo americké zprávy).

(pěstujeme si vlastní pálivé papričky na balkóně, a taky oregáno a další bylinky)

Byla jsem v kině na Infernu. Tak strašně jsem se na něj těšila. A tak strašně ho podělali. Já chápu, když se u filmu změní sem tam nějaký detail, ale udělat z dobré postavy špatnou a celé to skončit úplně naopak je už fakt moc.

Na druhou stranu, zamilovala jsem se do seriálu Aquí no hay quien viva (v češtině Tady se nedá žít). Pokud chcete procvičit španělštinu, všechny díly jsou v originále na youtube. V češtině jsou na různých stránkách ke stažení.

"Don Roberto Goznález si vypočítal, že z jeho domu na zastupitelstvo je to víc než půl hodiny pěšky. Don Roberto González, pokud není příliš unavený, chodí vždy a všude pěšky. Menší procházkou se protáhnou nohy a ušetří se třeba dvacka denně, což se na konci roku vyplatí.

Don Roberto González snídá šálek pořádně horké melty s mlékem a půlku bagety. Tu druhou si zabalí s sebou s kouskem sýra na svačinu.

Don Roberto González si nestěžuje, mnozí jsou na tom hůř. Ostatně, je přece zdravý, a to je to hlavní."

- Camilo José Cela- Úl
(je to můj volný překlad, ta část se mi moc líbila a celkově, knížka stojí za přečtení, nedostala nobelovku jen tak pro nic za nic)

"kdybys byl stejně ožrarej jako ona, tak se ti ani nepostaví": moje spolužačka na téma proč-vyspat-se-s-totálně-ožralou-holkou-je-vlastně-znásilnění

(NE je NE. Které části ne nerozumíš?)

Na facebooku Ladislava Zibury jsem narazila na tento příspěvek a nemůžu říc víc než. Amen.

To by bylo pro dnešek dost mouder, mějte se moc krásně, užívejte podzimu, myslete pozitivně a zatím čao!