Jsi tlustá. Někdy mě až udivuje, jak moc jsi blbá. Ty jsi z nízké vrstvy, to bys stejně nepochopila. Jsi štětka. Ty stejně pořád jenom brečíš. Beze mě stejně nikdy nebudeš šťastná. Rodičům tě nepředstavuju, protože by tě nepřijali. Alkohol máš zakázanej. Šortky máš zakázaný. Pláže máš zakázaný. Fitko máš zakázaný. Sama už cestovat nebudeš ani náhodou. Můžeš mi vysvětlit, proč ses mi celou hodinu neozvala? (měla jsem vyučování). Měla by sis najít jiné přátelé. Udělej tohle, udělej támhleto. Odteď budeš přesně plnit cokoli ti řeknu...

Spousta vět, který mi asi mohly už od začátku naznačit, že bych měla utíkat. Jenže když láska zavelí, je rozum v prdeli.

Dlouho jsem přemýšlela, jestli tenhle článek zveřejnit. Obzvlášť, protože se mi moc nezamlouvá, aby si to četl někdo z mých známých. Ale fuck it, když už jsem si tímhle prošla, můžu alespoň zkusit zabránit, aby se do podobné situace dostal někdo další. Navíc jsem zjistila, že spousta dívek (a kluků už vůbec) vlastně neví, co je to genderové násilí a já bych ráda na toto téma posdílela své osobní zkušenosti.

Krom mé běžné úzkosti z nových lidí bylo všechno oukej. Po určité době začaly čas od času výše zmíněné věty. Řekla jsem si, že to nemám za potřebí a pokusila se vztah ukončit. Přítel začal prosit a přemlouvat mě a tak jsem zase vyměkla.

Čas šel dál a nějak jsme to zvládali. A pak přišly prázdniny.

Trval na tom, že se začátkem srpna musíme vidět a že letenku mi zaplatí (nezaplatil). Skončila jsem tedy v práci a letěla do Španělka. Uspořádal mi krásnou oslavu narozenin, byli jsme šťastní. A pak se zase pohádali, zase se rozcházeli a tak pořád dokola, jako na horské dráze. O něco později se mělo uskutečnit mé italské dobrodružství. A to byl problém. Přece nepojedu sama. Přece nebudu spát na pokoji s cizími lidmi. Já na tom ale trvala, svůj několikaměsíční sen jsem si nechtěla nechat vzít. Oznámil mi tedy, že mám na měsíc zakázáno s ním jakkoli komunikovat. Dobře tedy, trochu to zabolelo, ale proč by ne, pokud to pomůže. Další den už jsem měla na mobilu (nežertuju) 700 zpráv, z toho některých hlasových, že jak se opovažuju mu neodpovídat, že mě nenávidí, že mě nechce už nikdy vidět a kdesi cosi. To zabolelo o něco víc, ale lupla jsem si xanax a život jde dál. Kéž bych to tenkrát opravdu takhle ukončila.

O den později si to samozřejmě rozmyslel.

A tak přišel konec srpna a přítel přiletěl do Česka. Vybral hotel, Boscolo, protože on přece nebude bydlet v něčem ošklivém. Hotel je to krásný, to jo, ale asi pochopíte, že mi nebylo zrovna hej, když jsem po dvou nocích musela zaplatit deset tisíc, protože drahému z nějakého prapodivného důvodu nefungovala kreditka. Kreditka nefungovala ani když jsme kupovali lístky na vlak do Budapešti a nefungovala ani v samotné Budapešti. Zatímco z mého účtu vesele mizely peníze dál, za věci, za které bych já z vlastní vůle nikdy neutratila ani kačku. Tak se dluh nastřádal, ale "neboj se zlato, hned, jak se dostaneme do Španělska, tu kartu vyřeším a všechno ti vrátím". Mysleli byste si, že od kluka s diamantovýma rolexkama to bude pravda.

A tak jsme se vrátili do Španělska. Ptvní, co udělal, bylo, že mi koupil předražené zlaté náušnice, když jsem ho poslala, aby si šel tu kartu teda vyřešit a mohl mi vrátit, co mi dluží. Tak jsem měla zlaté náušnice a nemohla si dovolit ani zaplatit nájem nebo koupit si jídlo.

A peníze se nevracely. Když jsem se připomněla, byla jsem štětka, která se zajímá jen o peníze. Když jsem se nepřipomněla, tak na to "zapomínal". Párkrát mi řekl, že už je má u sebe, že mi je vrátí hned, jak přijdeme domů. A zase nic. Výmluvy byly různé, zatímco on si chodil každý týden ke kadeřnici, nakupoval si drahé oblečení a lítal po Evropě. Až mi jednou zkrátka přiznal, že mi ty peníze nevrací, protože se bojí, že bych ho pak nechala.

K tomu se připočítal fakt, že na mě jednoduše kašlal. Nesčetněkrát jsem na něj i hodinu nebo dvě čekala na smluveném místě a marně se snažila dovolat. Další den mi přišla zpráva: "prostě se mi nchtělo tě vidět". Urážel mě a o některých věcech ani nechci psát, protože už by byly příliš soukromé.

Jenže mě měl na háku. Měl moje peníze a věděl, že je potřebuju.

V polovině října už mi došla trpělivost, peníze mi byly jedno, jen jsem se od něj chtěla dostat pryč. Sešli jsme se v parku. A on se složil. Ten kluk, kterej se v pěti letech zapřísahal, že už nikdy nebude brečet tam předemnou ležel, žadonil, nezvládal se ani postavit na nohy, nezvládal mít obuté boty, nezvládal mít v ruce tašku, byla mu zima, třepal se a blábolil. Tak jsem jedné noci o půlnoci šla přes celé město se třemi taškami na jedné ruce, pánskými botami ve druhé, klukem na zádech a chtělo se mi na záchod. Přesně ten poslední údaj jste potřebovali vědět.

Kdybych ho v takové situaci nechala, nemohla bych se na sebe ani podívat do zrcadla, tak jsem zatla zuby a ve vztahu pokračovala. A všechno bylo zase jako dřív, bohužel.

Všichni viděli, že na tom nejsem dobře, ptali se mě, jestli nejsem nemocná, jaktože nestíhám věci do školy, proč už nikdy nechodím ven. A já na to, že jsem asi trochu nachcípaná. Ale měla jsem nervy v kýblu. A tak jsem to na začátku listopadu zase vzdala.Tentokrát už rozhodnutá, že to bude definitivní.

Toho, že jsem si našla bohatého a vlivného přítele se spoustou známostí po celém měště, Španělsku i světě jsem začala hořce litovat, když mi oznámil, že se postará o to, aby mě zničil, aby mě na ulici přepadli a okradli, aby mě vyhodili ze školy a abych přišla o všechno na čem mi záleží, abych se nejpozději do půl roku musela vrátit do Česka s brekem a úplně zničeným životem. Když mi konečně přestal svírat ramena, rozběhla jsem se domů a úplně se sesypala.

A v té chvíli přišli mí zachránci. Lépe řečeno byli už tam, když jsem za sebou zabouchla dveře a byli tam i vždycky předtím, já se jen snažila předstírat, že jsem silná a že je nepotřebuju. Mí přátelé mi byli v tu chvíli neuvěřitelnou oporou. Oznámili mi, že kdybych měla problém s nájmem, zaplatí ho za mě, že o jídlo se taky postarají, že samotnou mě na ulici už vyjít nenechají, aby se mi nic nestalo, a že co nejdřív kontaktují nějaké centrum proti genderovému násilí. Taky mi povyprávěli, jaké plány už stihli vymyslet, když viděli, že se se mnou něco děje a jak moc se o mě strachovali. Ani jednou jedinkrát nikdo z nich neřekl "já ti to říkal(a)" (a že mi to říkali hodněkrát). Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít kolem sebe tak úžasné lidi.

A pak jsem udělala další blbost. O den později mi můj (ex)přítel volal a spamoval na všech sítích, že je na pohotovosti a že za ním nutně musím přijít, že se cítí sám, rodina je na něj naštvaná, přátele nemá a že mě potřebuje. Na mé námitky, že už spolu nejsme a nemám za něj žádnou zodpovědnost mě prosil, abych to udělala jako kamarádka.

A tak jsem v jednu v noci běžela přes půlku města do nemocnice. Ani nevím, jestli tam opravdu byl, protože na mě čekal na zastávce, "šťastný, že jsem opravdu přišla". A začal si dělat naděje. To, že jsem přišla jen proto, že jsem o něj měla strach, vůbec nevnímal.

A když jsem ho další den ujistila, že opravdu už v našem vztahu nebudeme pokračovat a že už ho nechci nikdy vidět, vrátily se výhružky. A najednou jsem ho měla u dveří, odhodlaného vejít a vrátit se ke mě. Prosby ani hrozby policií nefungovaly, byl rozhodnutý, že před našimi dveřmi bude klidně i spát. Mí přátelé měli strach a někteří byli navíc naštvení, protože chtěli jít ven (byl pátek večer), ale báli se otevřít dveře.

Nakonec se nám ho podařilo vypoklonkovat, řekla jsem mu, ať si nechá peníze, že už je mi to jedno a zablokovala jsem si jej na všech stranách.

A najednou jsem šťastná. Po ohromě dlouhé době.

Nakonec bych ráda věnovala pár slov tomu, co je genderové násilí, protože spousta lidí si myslí, že jde jen o znásilnění v parku nebo fyzické násilí uvnitř domácnosti a neuvědomuje si, že jsou to i slova, která bolí, obzvlášť jde-li o dlouhodobé urážení a vydírání. ČSÚ definuje genderové násilí takto: opakované, dlouhodobé a stupňující se násilí, kterého se dopouštějí dospělí nebo mladiství na svých blízkých (obětí mohou být manžel/manželka, druh/družka, rozvedení manžel/manželka, dítě, rodič, prarodič). Má podobu fyzického, psychického, sexuálního, ekonomického či jiného násilí, nejčastěji jejich kombinace. Domácí násilí je vědomá činnost. Začíná opakujícími se útoky proti lidské důstojnosti, k nim se zpravidla postupně přidávají útoky proti zdraví a v konečném stádiu může přejít v útoky proti lidskému životu. Domácí násilí se liší od ostatních forem delikventního chování tím, že je násilím ve vztahu osob, vytváří vztah závislosti oběti na pachateli a je zaměřeno na získání moci pachatele nad obětí. Charakteristickým rysem domácího násilí je skutečnost, že se pro svou určitou trvalost a různou intenzitu násilných aktů postupně stává součástí jejich běžného života. Více než 90% obětí domácího násilí jsou ženy.

A co si z toho odnést?

- pokud si všimnete, že se k vám partner chová nedůstojně, nemyslete si, že se to zlepší, bývá tomu právě naopak.

- nikdy nikomu nepůjčujte

- důvěřujte svým přátelům a nebojte se na ně obrátit, nesnažte se být silní, jsou tu přece od toho, aby vám pomohli

- pokud myslíte, že vaše kamarádka (či kamarád) má podobný problém, pokuste se jim pomoct

- pokud už věc zajde příliš daleko, nebojte se kontaktovat nějakou instituci

- nebuďte tak blbí jako já

Příště už budu pozitivnější, slibuju.