Zdravím mí milí,

v mém životě se toho hodně děje a konečně už bych se vám s tím měla podělit i jinde než na twitteru nebo facebooku, protože vím, že ne všichni mě tam máte přidanou.

To asi nejdůležitější, dostala jsem se na univerzitu v Granadě a to i s plným stipendiem, z toho vyplývá, že se v září stěhuju do Španělska a s menšími přestávkami (jako třeba Vánoce), tam zůstanu i dalších pár let. Už jsem si i našla pěkný byt v centru, kde mými spolubydlícími budou dva Francouzi, dvě Italky a Belgičanka. Nakonec jsem si vybrala obor politologie a administrativa, takže se jen budu modlit k Vesmíru, abych to nějak zvládla. Celé zařizování bylo tak namáhavé a vyšťavující, že mě s tím také opustily veškeré choutky na podávání přihlášky na Oxford, protože všechno tohle papírování už nechci nikdy zažít nebo se to alespoň budu snažit co nejvíce minimalizovat. A taky abych byla upřímná, i když vím, že to asi spousta z vás nepochopí, já opravdu nemám ráda Anglii.


Do Španělska se ale dostanu dříve než v září. Znáte to, když si léta říkáte, že až bude ta správná příležitost, něco uděláte, ale pak to přijde a vy to stejně všechno zasklíte? Už je vám to jedno? Tak přesně to se nestalo mně a mému snu o cestě do Santiaga de Compostely. Už od chvíle, kdy jsem nastoupila na bilingvní gymnázium, jsem hlásala, že po maturitě půjdu Camino de Santiago, Svatojakubskou cestu a díkyvesmíru, po maturitě už mám, teď zbývá splnit tu chodící část. Nakonec půjdem cestu s přítelem, tak doufám, že se tam budem v poklidu snášet tak jako doteď. A nevím, kolik lidí by mohlo říct, že má tak úžasného matikáře jako já, tak schválně. Sám od sebe mi napsal, že v době, kdy my půjdeme onu cestu, ve Španělsku sice nebude, jeho rodiče ale prý bydlí po cestě a klidně nás u sebe na pár dní pohostí, kdybychom si potřebovali odpočinout. Záviďte.
Nemáme sice peníze ani čas na to, abychom šli až od Pyreneí, můžeme ale vyjít z Leónu a v Santiagu se nezastavíme, neboť chceme dojít až na samý konec světa do Finisterre. Ujdeme tedy nějakých 410 km. Vyjíždíme zítra. A kdy se vracíme zpátky? Nemám tušení a nevím ani jak, všechno je to ve hvězdách.

Jedna z mých nejlepších kamarádek se na své dobrodružství vydala v úterý, s kamarádem, stopem, vstříc Evropě. Naplnilo mě to snad větší radostí, než kdybych na tu cestu měla jet já, už proto, že jde o úžasnou osobu a přeju jí jen a jen ty nejlepší zážitky, zároveň také proto, že se ráda obklopuji lidmi, kteří mě inspirují a pokud se nedá za inspirující považovat tohle, tak už nevím co. Nu a nakonec, s jejím osobitým humorem už se nemůžu dočkat, až mi bude o své cestě vyprávět. A teď prosím pošlete se mnou Rádě pozitivní vlny někam tam do Německa, Francie, Beneluxu a přejme jí, ať auta staví, slunce nepálí a déšť nepadá.

Pokusila jsem se vám přednastavit pár článků, ať to tady za mé nepřítomnosti nezeje prázdnotou úplně, doufám, že se budou líbit a hvězdy vám budou přát. Až se vrátím, o všem vám poreferuju.

Mějte se moc krásně a pokud si během následujících týdnů na svou drahou Klárku vzpomenete, pošlete také pár hojivých vln jejím puchýřům, určitě to ocení.

Pa!