Jasně, přiznávám, že nejdřív jsem nebyla zrovna šťastná a jen s obtížemi jsem zatlačovala slzy, když mi komisař oznámil, že to furt nebylo ončo. Byl to ale spíš jen šok. Teda pokud se dá říkat šok něčemu, co jste očekávali. Spíš to bude tím, že byly nadobro ušlapány, zamordovány a upáleny poslední zbytky mojí naděje. Nu což. Otřepala jsem se docela rychle, líto je mi spíš těch peněz a času, které jsem do toho už vrazila. Vidím to ale z té pozitivní stránky: kdyby mě někdy unesli a já náhodou měla možnost ujet v nějakém náhodném autě, asi bych se zvládla rozjet a třeba si zachránila život. Dobrý, ne?