Ozvěna podpatků se rozléhala po spící vesnici a já se cítila jako princezna. Cítila jsem se jako princezna i když jsme ve španělské literatuře opakovali renesanci a učitel se otázal jak vypadá ideální dívka té doby "Blonďatá! Světlá! S červenými tvářemi." "Ano, a dál?" "Prostě Klárka!". Upekla jsem sušenky a rozdávala je spolužákům i učitelům. Dnešek byl fajn.

Odpoledne jsme šly s Luckou fotit a řeknu vám, vyškrábat se na ten kopec po cestě vykládané kočičími hlavami pokrytými ledovkou při dešti, který okamžitě po dopadu umrzal... a to na podpatcích, byl docela zážitek. Poté jsem si běžela ke kamarádovi vyzvednout svůj férový adventní kalendář a chtěla jsem jet domů. Ejhle, kolaps MHD! Jediné moje štěstí bylo, že mamča naštěstí také jela do Olomouce, takže mě potom vzala domů. Do té doby jsem zapadla do nejbližší restaurace a nalévala se punčem. Zítra to prý má vypadat stejně, takže mě z domu nikdo nedostane (máma mi to sama navrhla, téměř přikázala! :D)

Sukně i botičky za třicet (po milion letech jsem si obula něco jiného než martensky a pekelně dlouho se od nich zase nehodlám odloučit), top je z Bershky, kabát ze Stradivaria a svetr z H&M.

Vždycky mě strašně pobaví, když se mě někdo zeptá, od koho jsem ty řetízky dostala. Všichni předpokládají, že takové věci se dostávají, jaké to překvapení, když pak zjistí, že jsem si oba koupila sama. Nemůže mít člověk rád sám sebe? Ptáčka jsem si koupila k šestnáctým narozeninám v Itálii jako symbol svobody a korunku už mám spoustu let, připomíná mi, že si mám vážit sebe sama.

Jak to vypadá u vás? Pokud nejste z Olomouckého kraje, tak to určitě není taková kalamita jak tady (Nova říká). Mějte se moc krásně,

PA!