Přišla mi návštěva. Vlastně přiletěla.

Občas, když je hezky, otevřu okna po celém domě, aby se pořádně vyvětralo. Zároveň je nutno zmínit, že přímo nad našim francouzským oknem do obýváku si udělaly hnízdo vlaštovky (teda asi, v ptácích se nevyznám... ha, napadlo to ještě někoho? ne, nebudu divná), no a to může způsobovat různé problémy. Například že jedna z těch vlaštovek zaletí až k nám domů. A pak se snaží dostat ven všema těma francouzskýma oknama, který zrovna otevřít nejdou. A nechápe to, Zaboha nemůže pochopit, že je tam sklo a že já se ji milosrdně snažím dostat k jedinému možnému místu úniku. Prostě ne. A víte, co bylo v konečném důsledku její jediné štěstí? Že se zaklínila mezi dva květináče, takže jsem ji mohla chytit a vynést ven.

A tak mě napadlo, že my lidé jsme kolikrát v podobných problémových situacích, kdy se neustále snažíme najít řešení tam, kde není a nedochází nám, že tudy cesta nevede. A pořád dokola se snažíme o to samé a narážíme, třeba že ne vždy do skla, ehm. A proto je důležité zkoušet i nové cesty a dávat příležitost jiným možnostem. A ponaučení číslo dvě? Staré dobré "všechno zlé je k něčemu dobré" opravdu funguje a i když se někde zaseknete, snad přijde nějaká dobrá duše, která vám z toho pomůže ven a třeba z toho vyjdete ještě líp, než kdybyste se nikde nezasekli.

Konec příběhu.