Seděla jsem v letištním autobuse a dívala se za mizejícím letadlem. Měla jsem za sebou dvě hodiny v autobuse, pět hodin na letišti, skoro čtyři hodiny v letadle, byly dvě ráno a já věděla, že vlak mi jede až v šest. Jedinou otázkou zůstávalo, jestli do té doby umřu dřív zimou nebo nudou.

Vedle mě seděla slečna mého věku a posílala někomu hlasovky přes whatsapp, ve španělštině ale s lehkým českým přízvukem. "Oslov ji,"  pustila se do mě část mého já, "oslov ji nebo umřeš sama a zmrzlá" . Druhá část mého já na to: "to je ale divné, co si o mě asi bude myslet, co když mě bude ignorovat? Když se mi vysměje? Co když je sériový vrah?". Autobus zastavil a všichni začali vystupovat. A pak se ze mě vydralo nesmělé "ehm... promiň... nestuduješ náhodou ve Španělsku?"

Nestudovala. Ale taky musela do šesti čekat na vlak a tak během pár sekund vznikl plán na návštěvu nějaké hospody. Načež se k nám obrátil jeden kluk a říká: "jé, vy taky jedete na Olomouc?". A už jsme byli tři. Po chvíli se ovšem slečna ozvala s napůl dobrou a napůl špatnou zprávou. Totiž že naše ochlasto párty padá, ale že na druhou stranu se možná dostanem domů dřív. Podařilo se jí najít na blablacaru pána, který by nás vyzvedl přímo na letišti a odvezl až do Olomouce a Ostravy.

Kluk musel zůstat až do rána v Praze ale já vesele kývla. A ještě že jsem kývla. Za dvě stovky jsem se totiž dostala přímo z letiště až do své vesnice o dvě hodiny dřív a ještě levněji než vlakem (a taky za polovinu toho, co by mě stál taxík z města domů). To ale nebylo na tom všem to nejlepší. Ten večer jsem se totiž zamilovala, tedy dosti platonicky ale stejně. Ze všech těch lidí v letadle jsem si zkrátka nemohla vybrat lepšího člověka k oslovení. Slečna totiž byla taková moje spřízněná duše, studentka mezinárodních vztahů ve Francii, se kterou jsem mohla probírat vše od politiky přes feminismus až po ochranu životního prostředí. Navíc toho za život už stihla spoustu a její seznam užitečných známých mi do budoucna může velmi pomoci (protože v politice víc než kdekoli jinde jsou známosti něco nepostradatelného).

A z toho plyne ponaučení: i když se vám může někdy zdát že ze sebe uděláte blázna nebo když se zkrátka stydíte, většinou o nic nejde, stačí jen sebrat odvahu a vystoupit z komfortní zóny. Většinou totiž máte mnoho co vyhrát a velmi málo co prohrát.

Letos poprvé jsem otevřela svůj Moleskine, nadepsala si na první stránku Novoroční předsevzetí a nevěděla co dál. Jasně, chci se hýbat a jíst zdravě a dobře se učit. Ale o to vše už se relativně úspěšně snažím a zdokonaluji se aniž bych si musela něco z toho zaznamenávat jako předsevzetí. Jistě, možná bych se mohla naučit hrát na ukulele a učit se další jazyk, ale upřímně, vím, že to se nestane, minimálně ne teď. Tento semestr byl plný stresu a utrpení (#dramaqueen), taže budu velmi šťastná, pokud si alespoň na chvíli odpočinu. Ráda bych si našla práci, ale myslím, že mám větší šanci narazit na jednorožce u nás v lese než na volné pracovní místo v jižním Španělsku. Ale každopádně to zkusím.

O čem by tenhle rok opravdu dle mého měl být je o přijímání nových výzev, opouštění komfortní zóny, alespoň čas od času, zkoušení nových věcí. Rok kdy se nebudeme bát někoho oslovit, něco zkusit, na něco kývnout.

Pokud jste ovšem i tak připraveni na nějakou změnu, moc doporučuji podívat se na TOHLE video od Kristen Leo o čtyřech předsevzetích, která byste měli do roku 2018 přijmout za svá. A vůbec, pokud se nudíte, tak koukněte na všechna její videa, Kristen je skvělá a souhlasím snad s čímkoli co vypustí z pusy.

A taky nejnovětší Respekt má docela zajímavý článek o tom, jak dodržet svá předsevzetí, takže určitě stojí za koupi (ostatně jako vždy).

A jaká předsevzetí máte vy?

Hlavně se mějte moc krásně, snad dnes neumíráte na kocovinu,
zatím!

PS: taky doporučuju mrknout na stránky Veganuary