Poslední den v Římě. Seděla jsem na zemi vlakového nádraží a nevěřila svým očím. Nebyla tam. Moje peněženka opravdu nebyla v mojí tašce a já měla za hodinu odjíždět domů. To mám za to, že jsem si nevzala pas... Ale pojďme se vrátit o pár hodin zpět. Protože mi autobus odjížděl až v jednu, rozhodla jsem se zpříjemnit si dopoledne návštěvou veganské sýrárny. Nacházela se sice malinko z ruky, ale mně chůze nevadí.

Konečně jsem tohle rozkošné místo našla, z bedýnek se ozývaly tóny Cigarette daydream a tak jsme si s příjemnou číšnicí popovídaly o tom, jak úžasný hudební vkus obě máme a ona mi pak nachystala ochutnávku sýra zdarma. Na jídelním lístku byla za devět euro, ale tipuju, že jsem VIP. Mimochodem, nejlepší sýry mýho života- omg jejich kešu ricotta. V celém lokálu jsem byla sama, takže když přišla majitelka a povyprávěla mi příběh o tom, jak ji zklamání z nezájmu jejího vzoru nakoplo, aby rozjela byznys, chodila do normálních sýráren, zkoumala procesy zrání sýra a pak je aplikovala na svá ořišková mléka, zakončila to slovy: "A nechceš se podívat, kde ty sýry vyrábíme?". Ještě aby ne. Zavedla mě po malých schůdcích na místo, kde jsem čekala sklep. Maximálně tak místnost pět na pět. Ne prostor o rozměrech poloviny fotbalovýho hřiště (ok, možná malinko přeháním, ale bylo to fakt velký), s proslkenými zdmi a spoustou světla. Takhle se to má dělat. Před odchodem jsem koupila pár sýrů rodině a doufala, že přežijí dvacet hodin v buse.

Autobus už byl pryč a v té chvíli jsem byla opravdu vděčná za to, jak schopnou maminku mám. Okamžitě jsem jí volala a společně jsme zvládly mi sehnat noční jízdenku s Flixbusem.

Ze strachu že bych mohla ještě něco podělat jsem radši zašla na svůj hostel a zeptala se recepčního, jestli si tam nemůžu alespoň na pár hodin sednout v lobby (chápejte, byla tam wifi), i když už tam teoreticky nemám co dělat. Asi mu mě bylo líto, tak souhlasil. Nenápadně jsem nadhodila, že bych se i ráda osprchovala, chlápek se zasmál, ukázal mi cestu a zeptal se mě, jestli bych si nedala i trošku čaje.

S dvouhodinovým předstihem jsem pak dojela na autobusové nádraží a čekala, až se na ceduli objeví nápis Mnichov (přesně tak, nejela jsem přímo do Česka, nýbrž do Německa, pak do Prahy, z Prahy do Olomouce a pak až teprve domů- 27 hodin dlouhá cesta, to chceš). Když se na ceduli Mnichov stále neobjevoval, chybělo už jen dvacet minut a autobusy, které odjížděly až za dvě hodiny na ceduli dávno byly, začala jsem být dosti nervózní. A pak jsem ho spatřila. Kluka, co měl na obličeji stejně vyděšenej výraz jako já. Navázali jsme oční kontakt a pak se mě zeptal: "Tady se ukazují všechny autobusy?" a já na to: "Ty taky jedeš do Mnichova?". Očividně byl taky šťastnej, že není ve svém zmatení sám a společně jsme pak zjistili, že náš autobus tam celou dobu byl, akorát místo Mnichova nesl nápis Monaco #justitalianthings. Mimochodem ten kluk byl fakt cool, jel s kamarádem z Mnichova až do Říma na kole, potlesk.

Vím, že je to něco, co se v poslední době hodně řešilo a samotní stevardi Regia mi říkali, že se bojí, že je Flix převálcuje. Ale upřímně, po těhle dvaceti hodinách čirého terroru nechápu, jak by si vůbec někdo mohl Flixbus vybrat dobrovolně. Takže to nebudu zdržovat a rovnou vyjmenuju, co všechno je s Flixem špatně:

- je předraženej

- zahraniční jízdy do/z Brna nehrozí

- nemají obrazovku s filmy

- wifi nefungovala

- sedadla nejsou číslovaná a celé rodiny se kvůli tomu musely rozdělit

- sedačky jsou tak malé, že jsem byla vděčná za pás, protože víceméně zachraňoval můj zadek od tvrdého pádu na zem

- klimatizace mě málem zmrazila zaživa

- žádný kafčo ani noviny zdarma

- stevard buďto neexistoval nebo jsem ho neviděla a řidič mluvil jen německy (a k tomu byl protivnej jak psí zadnice)

- zásuvky byly jen na nabíjení mobilů

- za nějakých dvanáct hodin jsme zastavili na záchod jen jedinkrát

Tenhle článek není sponzorovanej, aly kdyby mi Regio chtěl poděkovat nějakýma jízdenkama zdarma, bránit se nebudu. Just sayin.

No a tak jsem dojela do Mnichova. Vzhledem k mému báglu a mému štěstí na průšvihy jsem se radši nechtěla moc vzdalovat od nádraží a tak jsem se vydala prozkoumat tamní Lidl. A objevila jsem zlato. Ne, něco lepšího- minikiwi. A z toho plyne ponaučení: když ti život dá tři hodiny v Mnichově, můžeš buďto naštvaně sedět na autobusovým nádraží nebo si zajdeš do nejbližšího Lidlu koupit minikiwi.

Tak tak jsem stihla vlak do Olomouce a v kupéčku pomohla slečně vyhodit bágl na držadlo. Ukázalo se, že je děsně fajn a tak jsme se o chvíli později loučily s našimi facebooky a já slibem, že kdybych kdykoli potřebovala ubytování v Praze, třeba i s přítelem, jsem vítána. Víc takových lidí prosím.

A tak končí mé dlouhé dobrodružství, které bych skromně nazvala Debilova epopej.

Takže ještě jedno ponaučení na závěr: i když se všechno podělá, furt se může stát i něco dobrýho. Jo a taky: vždycky kontrolujte, jestli u sebe máte peněženku, srsly.

Pac a pusu,

Čao!