Minulý pátek jsem šla na párty našeho fitka a uvědomila jsem si tam jednu důležitou věc. Já nesnáším párty. Proto jsem si to už v jednu mířila domů a šla vesele spát. Další ráno jsem tedy mohla vstát v relativně rozumnou dobu a plná energie. Navíc venku svítilo sluníčko a tak jsem se rozhodla si vzít deník a jít se projít na svou oblíbenou vyhlídku. Bohužel ten samý nápad měl i fotografický kurz, který tu běžně poloprázdnou vyhlídku zaplnil. Abych jim někde nezacláněla v uměleckých fotkách našeho města, sedla jsem si do rohu na schůdek k černým dveřím a začala si psát. Po chvíli za mnou přišli dva pánové z onoho kurzu a zeptali se mě, jestli by si mě při tom psaní nemohli vyfotit. Proč by ne. Prohodili jsme pak pár slov a vyměnili si kontakty, aby mi pak fotky poslali. Cestou zpátky jsem ještě narazila na skupinku čiperných staříků malujících obrázky, řekla jsem jim, že se mi jejich obrazy moc líbí a oni zase, že kdyby měli doma mě, na obrazy by se už dívat nepotřebovali, všichni jsme se tomu zasmáli, popovídali si o umění, nejkrásnějších místech Granady i těch trošku nebezpečnějších a pokračovala jsem dál, popovídala si s paní, která se mnou šla zapadlou uličkou a pak na oběd. Odpoledne mě čekalo pár přednášek ve vědeckém parku a show o vývoji světa. Už dlouho jsem se tak nenasmála a i když jsem se odtama dostala až po deváté, venku bylo pořád příjemných dvacet pět stupňů a tak jsem si mohla zout boty a jít domů bosky jak to mám ráda. Teoreticky se ten den nestalo nic převratného, ale dobrá nálada mi vydržela ještě dlouho a tak imaginární skleničkou šampaňského připíjím na krásné pohodové víkendy.

Mějte se moc krásně,

pa!