Zdraím!

V sobotu ráno jsem rozdala zbytky jídla bezdomovcům a vydala se na autobus směr Madrid. Pršelo, protože španělské nebe plakalo že odjíždím a já taky měla na krajíčku. No dobře, trošku přeháním, ale uznávám, že jsem z toho fakt byla mírně smutná, že své přátele deset dní neuvidím, už jsem si na jejich přítomnost v mém životě dost zvykla. V autobuse jsem si pustila Grand Hotel Budapešť (ne že bych ho viděla milionkrát) a užívala si cestu.

Pro případ, že byste to ještě nevěděli, vyplatí se mít přátelé. Když jsem zoufale hledala někoho, u koho bych mohla v Madridu dva dny přespat, a zmínila se o tom kamarádce ze třídy, během pár minut mi zařídila ubytování u nejlepšího kamaráda jejího přítele, Elvise. Když jsem k Elvisovi v deset večer konečně dorazila, oznámil mi, že za pět minut vyrážíme do víru velkoměsta, aby mi se svými dvěma kamarády mohl ukázat nejlepší místa, kde se v Madridu napít. Ráda bych vám je taky doporučila, ale pravda je taková, že ze všech těch piv, která jsem vypila, jsem si zaplatila jen jedno a i to na mě bylo moc. Zlatá Granada, kde stojí sklenka jen dvě eura.

Další den jsem začala na El Rastro, nedělním blešáku o velikosti menší vesnice, prošla si centrum města, zašla si na oběd do vegetariánské restaurace Artemisa a nakonec zamířila do Museo del Prado (opravdu se netěším na okamžik, kdy už nebudu student a budu si muset vstupy platit). Když jsem vyšla z Prada, ohromě lilo (jo, už plakal i Madrid), tak jsem si jen zašla do Llaollao na mražený jogurt, nakoupila si pečivo na další den a vrátila se k Elvisovi domů.

Elvis byl tak ohromně laskavý, že mě další den hodil na letiště autem, takže jsem se mohla dobře prospat... no a teď už jsem doma. Domov, sladký domov, že? Ani vám nevím, ale třeba to nakonec nebude tak špatné.

Mějte se moc krásně,

PA!