Myslím, že je zbytečné snažit se předstírat, že nevíme, co je za den, a že nevnímáme, že na nás ze všech stran vyskakují srdíčka. Abych byla upřímná, Valentýn je mi dost fuk (i když přiznávám, že mě baví pozorovat všechny forever alone vtípky, které se v těchto dnech derou na světlo světa), všimla jsem si ale, že za poslední léta začalo mé Valentýny pojit pár společných bodů. Tak například nikdy jsem žádného nestrávila s klukem, vždy s přáteli, nikdy sexem a vždy se sklenkou vína. Když jdu ale na Body Pump, strávím hodinu s pěkným klukem a skončím upocená a zadýchaná, skoro jako bych si přece jen užila.

A tak, některé věci se rok od roku nemění, zatímco s jinými se ani nestihnete rozloučit a během mrknutí oka jsou pryč.

Prý jsem se změnila od doby, co jsem tady. Oznámila mi jedna jediná osoba, proto nevím, co je na tom pravdy. Za zamyšlení mi to ovšem stálo. Změnila jsem své názory? Nemyslím si, jádro zůstalo pořád stejné, i když se možná trošku vybrousilo vzhledem k množství informací, které na mě denně ve vysokoškolském prostředí útočily. Začala jsem pít kafe, chodit do fitka, číst knížky, které jsem vždy chtěla, ale myslela jsem, že jsou na mě příliš složité... Ale to mi nepřijde jako taková změna. Jsou to drobnosti. Možná budou mít jednou větší význam, ale zatím k tomu nedošlo. Ovšem když zavzpomínám na začátek prvního semestru, ve svých vzpomínkách jsem alespoň o pět centimetrů nižší, ubrečená, křehká... ano, můj mozek trpí náchylností k lehkým hyperbolám, ale jistou informační hodnotu to opravdu má. Zajisté jsem tenkrát byla slabší, fyzicky i psychicky, pobyt tady mě ale dost zocelil. Vzpomínám si, když nám učitelé začali zadávat všechny ty práce a já měla chuť si omlátit hlavu o stůl, když jsem byla přesvědčená, že to nedám, když jsem se bála v hodině vůbec zvednout ruku a promluvit před třídou. Taky si ale vzpomínám, když jsem dostala svou první vysokoškolskou výbornou a když mi prve dal některý z profesorů za pravdu, když mě mí spolužáci začali zvát ven a když jsem se tady začala cítit jako doma. Ocitnout se v cizím prostředí může být ze začátku šok, ne zrovna příjemný, po čase ale začne dávat své ovoce, naučíte se, jak se orientovat ve složitých situacích, jak se spoléhat sami na sebe ale také jak snáze navazovat přátelství. A když se všechno tohle naučíte, můžete si zajít s kamarádkou do sauny a klidně hodinu probírat jak moc milujete svůj život.

A už jsme u toho, Oscar Wilde říkal, že "zamilovat se sám do sebe je začátek romantického vztahu na celý život" a já dodávám, že zamilovat se do vlastního života vás zavede ještě dál.

Někdy je lákavé vybrat si tu lehčí možnost, zůstat ve své komfortní zóně a neříkám, že to musí být nutně vždycky špatný nápad, přece jen si zasloužíme i trošku odpočinku, bohužel svět se nezastavuje a my musíme běžet stále rychleji, abychom se vůbec udrželi na místě (Alenka v říši divů) a to moc místa k odpočinku nedává, navíc právě těžká rozhodnutí nás můžou dostat do situací o kterých by se nám jinak ani nesnilo nebo bychom je považovali jen a pouze za ten sen. Proto hurá hej čelit novým výzvám ať jsou z nás den ode dne lepší lidé, fakt nám fandím.

I když upřímně, abych se ještě vrátila k té vnitřní síle. Po skončení tohoto semestru jsem si připadala jako Herkules, jistá, že už mě nic nemůže porazit, odhodlaná, silná, plně připravená na pohodové zvládnutí druhého semestru. Tenhle pocit mi vydržel jen do chvíle než jsem otevřela internetovou platformu školy, kam učitelé visí úkoly studentům. Ještě jsme neměli ani první hodinu a náš profesor ekonomie už nám tam pověsil zhruba třicítku úkolů. Zase se cítím malá a bezmocná a snažím se povzbudit svým vlastním článkem, že to nakonec třeba přece jen nebude tak strašné.

Mějte se moc krásně buďte silní! :)