"Ale mami, já jsem beznadějnej případ" stěžovala jsem si zase do skypu. A proč? Protože je to pravda. Většinu času o přestávkách sedím ve své první lavici a čtu si, čumím do mobilu nebo předstírám, že spím, jen abych omezila jakoukoli komunikaci. Když se nad tím zamyslím, upřímně nechápu, jak je vůbec možné, že jsem si tady našla nějaké kamarády. Ach, už vím, první den za mnou přišli a oznámili mi, že jsem v jejich partě, "tak, a teď jsme mezinárodní" a nějak se se mnou nepřestali bavit ani když zjistili, že nemám dokonalou španělštinu a ani když jsem přiznala, že jsem pravičák (Kapitalismus je zlo! Komunismus je jediné správné řešení!). Ale hej, ty lidi jsou fakt v pohodě, tak proč z nich mám větší strach než z nádrže plné žraloků? Zpětně mi není ani moc jasné, kde jsem sebrala všechny své české přátele... "A až tam zjistí, kdo jsi zač, všichni se na tebe vykašlou a tví čeští přátelé na tebe zapomenou"... jsou věci, které mě v hlavě straší prakticky denně... "Ale uvědomuješ si, že neumíš psát?" ... a taky proto jsem nepsala... Všechno se to snažím vyhnat z hlavy, protože vím, že čím víc na to myslím, tím víc se uzavírám sama do sebe a tím spíš přivádím své obavy do reality. Ale vypsat se z toho chci, a dát tomu formu, alespoň trochu, protože když prý problém pojmenujete, je to první krok k jeho úspěšnému řešení.

Nevím, po kom jsem svou asociálnost podědila nebo jestli se mi vštípila na základce, střední, nebo snad už ve školce, ale z máminých genů se to na mě určitě nepřeneslo. Vzpomínám si, když po mě chtěla, abych si k ní a jejímu příteli přisedla u opékání špekáčků a já se zeptala "Proč?" (moje nejoblíbenější otázka, kterou všechny tak vytáčím) a ona mi odpověděla: "Protože jsi asociál, neumíš se bavit s lidmi a tak si tady teďka sedneš a budeš se snažit vymýšlet nějaký témata k hovoru.". Moc mi to nešlo a z dlouhodobýho hlediska mi to krátký posezení tenkrát asi taky moc nepomohlo, protože asociál jsem pořád, ale snažím se. Hádám, že mámy je mě tak trochu líto a tak vytasila další radu (vzpomínáte na minulé "Musíš začít lidem věřit"?):

Lidi nechtěl perfektní přátele ani strojený rozhovory, chtějí se svěřit, vidět, že o ně máš zájem a že nejsou jediní, kterým se občas hroutí svět a navíc, kdo nic nezkusí, nic nemá. Vždycky jsem byla spíš zastáncem teorie, že lidé jsou od přírody špatní a potřebují zkrotit, je to ale opravdu tak? Fakt děláme dobré skutky jen kvůli naší výchově? Čím víc lidí poznávám, tím víc o téhle teorii začínám pochybovat.

Jednou za čas mě chytne taková chvíle, kdy se zastavím a říkám si wow wow wow, fakt jsem tady, já fakt žiju ve Španělsku, jak je to možný? a poskočím si štěstím. A pak jsou chvíle, tak dobře, klidně i dny, které proležím v posteli, čumím do zdi a pouštím si písničky jako 505 pořád dokola.

 (jsou věci, na který si tady fakt nestěžuju)

Právo na vlastní rozhodnutí. Právo na štěstí. Právo na neštěstí. Právo na život. Právo na smrt. Už stát se nám snaží vecpat do dělohy, do plic, do mozku a všude kam jen může, aniž by většinu lidí napadlo se nad tím nějak pozastavovat. Snaží se nám dokázat, že nejlépe ví, co je pro nás dobré. A my mu to žereme. A pak se ke státu přidají i lidé z našeho okolí, rodina, přátelé, známí i ta ženská, kterou potkáváte každý ráno v tramvaji, co si skepticky měří naši sukni. A my jim to žereme. Protože svoboda je otroctví, a je jednodušší přijmout názory ostatních než se opravdu zamyslet nad tím, co chceme, co si myslíme, a na co máme právo? A jak je to s tím právem na smutek? Nemůžeme být smutní z něčeho, co jsme si vybrali sami? Kec. Při všech okolnostech, které nás ovlivňují a taky abstinenci jasnozřivosti u většiny z nás (troufám si tvrdit), je dost těžký určit, jaké rozhodnutí je pro nás to nejlepší a jo, třeba nás naše rozhodnutí pomalu ničí, ale určitě by mělo rozhodnutí někoho jiného na náš život blahodárnější účinek?

A máme vůbec právo být nešťastní, když jsou na tom ostatní hůř? Říkám si, Kláro, vzchop se, máš všechno, co bys mohla chtít, tak na co si do háje stěžuješ? Uvědomuješ si, že spousta lidí je na tom hůř? Oni mají právo na smutek a stížnosti, ty ne. Jenže říkat si, že nemůžete být nešťastní, protože ostatní jsou na tom hůř, je stejně pitomé, jako být přesvědčení, že nemůžete být šťastní, protože ostatní jsou na tom lépe. Porovnávat se s ostatníma jednoduše nikdy nedává úplně smysl, je to váš život a nejen, že ostatní vám do něj nemají co kafrat, ale taky do něj přestaňte kafrat ostatním a přestaňte se s nimi srovnávat. Vy nejste oni, oni nejsou vy a šmitec.

Takže máme právo na to být nešťastní, máme právo na to, dělat si, co chceme (pokud to neškodí ostatním) a taky máme právo světu říct, co si myslíme a co cítíme. Nejen to, ono to tak bude i lepší. Už několik dní jsem se nezvládala na nic soustředit, byla jsem přešlá a vůbec mě zas celej svět otravoval. Dnes jsem se na obědě přemohla a poté, co mi tepová frekvence vyletěla na milion tepů za minutu a tváře se mi zalily horkem a sexy červeným odstínem, jsem se svěřila se svými pocity spolužačce. Určitě byste se divili, ale nevysmála se mi. Překvapení? Ne? Já taky ne. Ale než jsem to ze sebe vyklopila, můj pud sebezáchovy mi striktně velel mlčet. Stejně tak jako mi to velí pokaždé, když chci promluvit ve třídě. Před zhruba padesáti studenty a jedním (třebaže milým) hrůzu nahánějícím profesorem to většinou radši zabalím a nechám si své myšlenky pro sebe. Situaci mi úplně neulehčuje ani fakt, že když mi někdo nerozumí, tak nevím, jestli je to proto, že nechápe mou myšlenku anebo proto, že jsem to řekla gramaticky úplně blbě.

Jsou to ale malý krůčky jako svěřit se kamarádce, promluvit v hodině, usmát se na někoho nebo se na něj byť jen podívat, které mě jednou třeba dovedou k tomu, abych se zvládla s lidmi bavit beze strachu.

A jaké jsou vaše největší strachy?

(pozdrav alkoholika na závěr)