Posledních pár dnů jsem řešila menší osobní krizi, do toho se včera přidala migréna a mail z fakulty, ve kterém stálo, že jsem nepožádala o stipendium, tudíž se mám co nejdříve dostavit a zaplatit si školné 800 euro. Cože?! V té chvíli už jsem se složila. Takže takhle to je? Opustím svou rodinu, a přátele kvůli možnosti stipendia, který nakonec nedostanu protože... protože... proč vlastně? Jo, jsem stresař a jednou už si třeba zvyknu na to, že ve Španělsku jsou různé byrokratické omyly na denním pořádku. Každopádně jsem včera byla dost na dně. Nejdřív jsem myslela, že to prostě zaspím, ale po dvou hodinách marného snažení jsem to vzdala a zavolala osobě, která mě na světě nejvíc chápe, mojí drahé mamince. "Mami, cítím se tak strašně sama, nevím co mám dělat!", "Kup si okamžitou letenku domů." zněla odpověď a myslím, že to myslela vážně, zároveň ale asi věděla, že si v té chvíli uvědomím, jak absurdní to je. Já nechci domů. Já si musím jen zatraceně přestat stěžovat a být silná. To mi ale máma taky vyvrátila. Nikdo není tak silný, nikdo nemůže věčně zadržovat emoce, vždyť to ani není zdravé, místo toho mi dala radu, kterou bychom si všichni konečně měli zapsat za uši. Všichni.

... umět si říct o pomoc, lidé nejsou nestvůry a tví přátelé obzvlášť ne, většina tvého okolí netouží po tom tě potopit, a ukázat slabost není trestné.

Vím, kolik holek (a nejspíš taky kluků) pláče téměř denně do polštáře. Protože jsou vyčerpaní. Jen vyčerpaní, fyzicky nebo mentálně, je to fuk. A třeba se to ani nebojí přiznat, vyslovit, jen nechtějí, aby je tak někdo viděl. Proč? Snižuje nás to snad v očích ostatních? Když vidíte někoho plakat, odsoudíte ho? Já ne. A dost určitě v tom nejsem sama. Tak si sakra začněme věřit.

Abych pokračovala ve výčtu máminých rad, tady je další: "Pusť si Bridget Jonesovou nebo Sex ve městě.". Poslechla jsem, včera Bridget, dnes to bude Sex ve městě. Na seznam filmů a seriálů, co mě ještě drží nad vodou bych připsala:

Lví král 3: Protože Timon taky opustí svůj domov a vydá se hledat sám sebe. A navíc je to snad nejvtipnější animák všech dob a znám jej nazpaměť.

EAT PRAY LOVE: Protože Liz se taky vydá do světa. A pak prostě Řím Řím Řím <3 Navíc těsně před odjezdem jsem to našla v tištěné podobě v Levných knihách a teď si to čtu před spaním jako malou dávku štěstí. Až mě překvapuje, jak moc jsme se s Liz v některých ohledech podobné a taky mě tam zaujala jedna část ohledně samoty:

Zmizelá: (Spoiler alert) Pokud jste to viděli, asi si budete myslet, že jsem šílená, jak pro mě může být inspirativní film, kde ženská nafinguje vlastní smrt? Ale třeba mě někdo pochopí. Amy na jednu stranu nesnáším, ale na druhou ji obdivuju a v některých ohledech chápu. Tak a je to venku.

Big bang theory: Protože kdo u toho může být smutný? Klasika.

Comeback: Tenhle českej humor prostě můžu, a teď ještě víc, když trpím jeho krutým nedostatkem.

Jo a taky mi pomáhá posilování, pořádně to ze sebe vybít a zároveň udělat něco pro sebe.

Proto, naučme se důvěřovat lidem, a taky si pro jistotu najděme nějaké ty záchranné brzdy pro chvíle, kdy jsme na dně.

A co drží nad vodou vás?