Ten pocit, když po plese spíte v bytě sestry vaší kamarádky, vstávat máte až o půl dvanácté, ale vy se proberete už o půl osmé (dobře, probudila mě smska a pak už jsem nemohla usnout) a protože vaše kamarádka na rozdíl od vás ještě vyspává, čtyři hodiny jen ležíte a přemýšlíte. Nad perličkami, že kuřecí řízek je vlastně mrtvá slepice obalená ve své periodě s trochou strouhanky, že většina much už měla dávno umrznout, ale kolem vás stejně pořád jedna poletuje, že když chcete v mobilu napsat "ale" té devítka vám navrhuje "Alláh".

Pak ale přijdou ty, jak moc bych chtěla začít od znova, s čistým štítem, vyházet svoje věci a koupit si pár základních ale stylových, do nového skromného bytečku, který by měl balkón do rušné ulice s pekárnou přímo pod ním, nedaleko trh s čerstvým jídlem a hýřícími barvami, všudypřítomný zvuk překrásného jazyka. Chtěla bych cítit vůni moře v teplavém vzduchu, chtěla bych slyšet hrát klavír z druhého poschodí, procházet se po barrio Gótico, učit se v parque Guell, obdivovat Sagradu Familiu, chtěla bych Barcelonu. Myslím, že jsem v životě nic nechtěla tak moc.

Jak jsem tam ale ležela, zalil mě fantastický pocit. Byla to láska, láska ke světu, ke kamarádce, která ležela vedle mě, k těm, kteří mě den předtím přišli podpořit na ples i těm, kteří jsou bohužel daleko. A najednou jsem měla strašnou touhu sednout si někam vysoko a začít houpat nohama z čiré radosti.

snídaně do postele, heč

Mějte se moc krásně,

PA!