Self love, getting my shit together, šíření lásky a nová challenge (video a článek)
Zdravím!
Chci vám
toho hodně říct, tak se připravte.
Můžete si to přečíst nebo poslechnout (v psané verzi je toho jen malinko víc).
Můžete si to přečíst nebo poslechnout (v psané verzi je toho jen malinko víc).
Jen na
začátek. Vím, že vidíte self love, a už čekáte další článek o poruchách přijmu
potravy. Nečekejte.
Je to
těžký. A občas je to lehký. #Klárčina moudra
Když
jsem se na Vánoce vrátila domů, bylo všechno strašně lehký. Měla jsem svou
velkou postel, velkou vanu, nemusela uklízet po spolubydlících, topení
fungovalo, oblečení se pralo a žehlilo samo, jen jsem chodila do kina a na
kávičky, na punčíčky a trampolínky. Kdyby v zimě v Česku vycházelo
slunce, určitě by se objevila i nějaká ta duha. A pár jednorožců k tomu.
Byla
jsem daleko od problémů a bylo to fajn.
Pak
jsem se vrátila. A přišel nával esejů a následně zkouškové. Je to vtipné,
vždycky v tomhle období přejdu do módu přežití, moje dieta sestává
z tun čokolády a veškerá pohybová aktivita z cest do tiskárny.
Alespoň že se u nás občas scházíme na hromadné učení, protože alespoň něco
vzdáleně připomíná fiestu.
Tohle
období má svý výhody i nevýhody. Můj mozek je totiž tolik zaneprázdněnej
stresem z učení, že blbosti jako smysl života mu zrovna nepřipadaj
důležitý. Nevýhoda je ta, že se ze mě stává oplácaná verze neandrtálce.
A
krásný na tom je… že je mi to jedno. A teď pro velký překvapení- mýmu okolí je
to taky jedno. Všem je jedno, že jsem přibrala několik kilo, všem je jedno, že
můj obličej vypadá jako povrch Měsíce, všem je jedno, že jsem od Štědrýho dne
nevzala do ruky žiletku i to, že jsem občas prostě líná i na to abych si
oblekla podprdu.
No
a pokud to někomu vadí, tak ať se s tím smíří.
Protože
já se nehodlám snažit podřizovat nějakýmu blbýmu ideálu krásy založenýmu na
pedofilii, marketingu, na tom, že si všichni myslí, že modelky v časáku
nejsou vyretušovaný a na tom, že všichni moc dobře víme, jakej fltr použít, aby
nešlo poznat, jaký jsou z nás zrovna trosky.
Upřímně,
mně v životě záleží na strašně málo věcech. Nejsem si úplně jistá, jestli
mě to činí šťastnou, ale je to prostě fakt. A postupně odbourávat další a další
elementy, který mě zneklidňujou úplně zbytečně, činí můj život minimálně jednodušším.
K čemu
jsem se ale chtěla dostat.
Vím,
že tohle je jen přechodnej stav. Útlum, po kterým běžně následuje deprese. A
tak jsem se rozhodla, že tentokrát tomu tak nebude. Prostě ne.
Mimo
jiné mě inspirovalo jedno video Steph, ve kterém říkala, že každé ráno, když se
probudí, zkusí se nejdřív zamyslet nad vším, za co je vděčná a to ji pozitivně
naladí do celého dne. Už to taky pár dní praktikuju (a věřte mi, je to těžký,
když vstáváte v šest ráno a na stole vás čeká polikická historie Španělska) a
ono to fakt funguje. Stejně jako extrémně pozitivní hudba. (Arctiky po ránu ne,
děcka).
A
právě jedno ráno pár dní zpátky. To jsem se probudila, zamyslela se nad tím,
jaký mám štěstí, že žiju, kde žiju, a jak jsem tak tu myšlenku rozváděla,
napadlo mě, že bych se fakt moc ráda v bližší době opět podívala do
Barcelony. Tak jsem se nad tím zamýšlela a kdy bych asi tak jela a s kým.
V tom byl největší zádrhel. Sama? S Erasmus výlety? Ukecat nějakýho
kamaráda?
Přemýšlení
mě začalo bolet a tak jsem se radši začala učit.
Při
menší instagram-přestávce jsem najednou zahlédla něco, co upoutalo moji
pozornost a přesně to znělo takhle: „Zrovna jsem si koupil letenky do
Barcelony“. Jedna zpráva a hned jsem měla parťáka. Skoro bych si troufala říct,
že z toho měl taky radost. Ještě ten den jsem málem zešílela při nákupu
letenek (jo, vyjde mě to levněji než cestovat autobusem či vlakem), našla si
místo v hostýlku hned u Sagrady (jsem zvědavá s kým zas budu bydlet
ale trumfnout Kyrgyzstánku a Kolumbijku z Říma bude asi těžký) a teď už se
věnuju té zábavnější části- hledání ne moc turistických a přitom pěkných míst,
které bych mohla navštívit, rozkošně a levně vypadajících vegan restaurací a
akcí, na kterých bych neměla chybět. Aktuálně teda prožívám to, co psychologové
označují za nejpěknější část dovolené- plánování.
A
znovu jsem se ujistila v dalším velkém moudru: citátům a pitomým
tumblrovým moudrům se nedá věřit. Furt vám tvrdí, že se nemáte těšit na víkend,
dovolenou, konec školy, whatever a máte si užívat přítomnosti… a pak vám
zapomenou sdělit, že právě to těšení je to, co lidi činí šťastnými.
Psychologové to řekli, takže to tak je.
A
na tom jsem se teď rozhodla postavit filozofii svého života- furt se na něco
těšit. Můj mozek není schopnej přemýšlet v přítomnosti, no tak se mu hold
přizpůsobím. Ono těšit se dá taky na spoustu věcí, od oběda ve školní jídelně
po výlet do Himalájí.
Navíc,
mám teď opravdovou spoustu věcí, na který se můžu těšit. A taky cool appku, co
mi je všechny připomíná (Time Until)
A
s tímhle vším pozitivním myšlením souvisí ještě další věc a to je šíření
lásky. Už to vím teda docela dlouho, ale teprve v poslední době se to
opravdu snažím praktikovat. Myslím si sice, že jsem nikdy nebyla na nikoho
vyloženě hnusná (to si ale asi mylně myslí spousta lidí), ale vždycky jsem žila
spíš ve svojí bublině. Teď se snažím lidem pomáhat, i když si o to sami
neřeknou, což je pro mě něco docela nového, protože jsem vždycky ráda pomáhala,
ale na druhou stranu jsem se bála vměšovat.
Fakt
se snažím usmívat na lidi na ulici i za cenu toho, že si o mně možná někteří
budou myslet, že jsem debil. Ale já si vzpomínám na ten den, kdy jsem byla
úplně na dně a když jsem vycházela na fakultě ze záchodů, usmála se na mě cizí
slečna (oni politologové jsou vůbec děsně supr lidi, poznámka red.) a najednou
mi bylo fajn. A pokud můj úsměv zvládne zlepšit den jedinýmu člověku, pak to
k něčemu bylo.
No
a pak další maličkosti, jak pochválit prodavačce prstýnek, přijít za trenérkou
a říct jí, že její hodina byla fakt super… drobnosti, který vás nic nestojí a
ostatním udělají radost.
The most dreadful and
unattractive person only needs to be loved and they will open up like a flower.
M.
Gustave
Taky jsem zjistila, že tímhle způsobem můžete přeměnit něco, co vás činí nešťastnými, v něco, co vám udělá radost.
Psal
se předvečer zkoušky z dějepisu. 21:00. A zazvonil zvonek. Všichni jsme se
sešli s lehkou nedůvěrou ve tváři, ostatně jako vždycky, když někdo
zazvoní v podezřelou hodinu. Mohl by to být nepřítel. A už dobře víme, co
se děje, když nepřítele pustíme do domu.
Nepřítel
to nebyl, jen posel. A nesl květiny. A taky pravděpodobně velmi dojemný dopis,
který skončil v koši dřív než by mě mohl stihnout rozhodit. Nechtěla jsem
ty kytky doma. Mohla jsem je ostentativně hodit do popelnice, vyfotit na tumblr
a vypadat cool. Nebo jsem je mohla darovat první ženě, kterou na ulici potkám a
udělat tím někomu radost. Přeměnit neštěstí ve štěstí. Vybrala jsem ti tu
druhou možnost.
A
jaká je teda challenge? Pro mě ale snad i pro vás? Mít rád sebe, myslet na to
dobrý, těšit se na budoucnost, usmívat se na lidi, dělat dobrý skutky a snažit
se hledat pozitivní v negativním. Ode mě by to bylo pro dnešek vše. Už to
balim.
Klárko,
OdpovědětVymazatty jsi tak jedinečná! A tak moc pozitivní člověk, ikdyž si to možná občas nemyslíš. Vždycky, když čtu tvůj článek obdivuju, jak jsi cílevědomá. Myslím, že to je to, co se lidem na tobě líbí. Po přečtení tvých článků mám vždy pocit, že se musím snažit být lepší, dělat lidi šťastné pouhými maličkostmi. Tak ti chci jen poděkovat, že mě takto motivuješ dělat lepší věci. A věřím, že ne jenom mě, ale i spoustu jiných lidí.
Já osobně se třeba za cílevědomou vůbec nepovažuju a vlastně každým rokem míň :D dřív jsem to moc chtěla někam dotáhnout a být úspěšná, ale v poslední době chci být prostě jen šťastná a pokud se mi k tomu povede získat svůj kousek moci a použít jej pro dobrou věc, bude ze mě nejvíc happy člověk na planetě :) Ale děkuju ti strašně moc. Upřímně, když jsem si tvůj komentář přečetla, poskočila jsem si radostí. Třikrát :D Protože někdy mi připadá, že si to tady píšu pro sebe a proto nějaký komentář a obzvlášť takhle pěkný brutálním způsobem zvedne náladu :) takže jo, už teď se ti daří dělat lidi šťastné :D :)
Vymazat