Španělské deníky I

Zdravím!

DEN PRVNÍ (středa)

Od pěti jsem byla vzhůru a loučila se s přítelem, pak mě a mou mámu doprovodil na vlak a odtud už jsme pokračovaly jen my dvě. Na letišti jsme si ještě zahrály tu gigaverzi Člověče, nezlob se (vyhrála jsem a měla z toho výčitky, jo jako fakt, takovej vliv na vás má loučení s rodinou) a pak už jsem šla sama za přepážky. Od té chvíle do půlnoci, kdybych měla spočítat, jak dlouho jsem vydržela bez breku, vyšlo by mi přesně nula nula nic. Brečela jsem v letadle, brečela jsem, když jsem si kupovala lístky na autobus, brečela jsem v metru, brečela jsem v autobuse, brečela jsem když jsem čekala na zaměstnance Erasmu, aby mě vyzvednul a zavedl do bytu a brečela jsem i když jsem přijela. Pak se mě mí dva francouzští spolubydlící zeptali, jestli se nechci seznámit s děckama, co bydlí pod námi. Myslela jsem, že to bude probíhat jako "Ahoj, já jsem Klára, tak dobrou", takže jsem kývla. Pravda byla ale taková, že jsme vlezli do bytu, kde se zrovna rozjela párty, já hned měla v ruce pivo a byla nucena komunikovat. Hned ve dveřích mě přivítal Angličan, který ani nemusel říkat, že je angličan, protože to na něj jeho přízvuk prásknul jen, co řekl "Hola". Pak si jeden Španěl myslel, že Česká republika je v Jižní Americe a proto mám tak dobrou španělštinu (jeho slova, ne moje! :D). Kolem půl druhé jsem se pomalu vypařila a šla spát, byla mi ale děsná kosa, protože jsou tu jen prostěradla a mí drazí spolubydlící nechávají neustále otevřená okna, aby vyvětrali smrad z cigaret.

DEN DRUHÝ (čtvrtek)

Myslela jsem, že se prospím, ale krom toho, že mi byla zima a až do pěti jsem slyšela probíhající párty, se přidaly moje nervy a v osm už jsem byla jako na trní. Spolubydlící mi prozradil heslo na wifi a tak jsem dostala geniální nápad napsat kamarádce, která je v Granadě už druhým rokem aby mi napsala, kde mám začít a co všechno si pozařizovat. Je toho kopa, ale alespoň vím, co mám vůbec dělat. Seznámila jsem se i se svou spolubydlící z Belgie Tillou (a hádejte co, při seznamování jsem se zase rozbrečela), působí ale děsně fajn. Pořád jsem si myslela, že třeba přijde bytná a dá mi klíče a podepsat smlouvu. Ha ha. Volala jsem tedy na Erasmus a doufala, že by to mohli vyřešit, nikdo mi to ale nezvedal, rozhodla jsem se tedy vydat na jejich pobočku. Po dlouhém bloudění jsem tam trefila a oznámili mi, že chlápek přes byty má dneska nějaké osobní problémy, takže není v práci, alespoň jsem ale dostala mapku, do které mi jedna zaměstnankyně zaznačila, kde mám fakultu, kde si můžu udělat fotky, okopírovat občanku a tak dále. Dala jsem se do vyřizování, cestou si koupila deku v Zara home a kolem čtvrté jsem si řekla, že to prostě zkusím, zazvoním na náš byt a budu doufat, že je někdo doma a otevře mi. Zvonila jsem a nic. A jak jsem tam tak zoufale stála, přišla za mnou dívka a ptala se mě, jestli nepotřebuju pomoc. Sotva jsem jí začala vysvětlovat, že tam vlastně bydlím, paní u stolku v blízké kavárně vykřikla: "No nejsi ty Klára?". Přitakala jsem a za chvilku už jsem měla podepsanou smlouvu i klíče.

Jedním z vedlejších příznaků totální deprese a samoty se u mě (opravdu překvapivě) stala nechuť k jídlu. Předchozí den jsem snědla jablko a pár lžic těstovin a když jsem si den druhý v pět uvědomila, že jsem nejedla vůbec nic, rozhodla jsem se udělat si porci těstovin s rajčatovou omáčkou. Zase jsem snědla tak pět lžiček a to mi pro zbytek dne stačilo.

Následně jsem strávila asi hodinu skypováním s mámou a čtyři hodiny s přítelem, snažili jsme se spolu dívat na Pana včelku, ale moc to nešlo, bylo ale fajn ho vůbec vidět. Spolubydlící šli asi zase pařit, ale to je fuk.

Dřív, když se mi nějaký cizinec řekl, že je Česko krásné, ohrnovala jsem nos. Teď když mi to někdo řekne, nadšeně vykřikuju Jo, já vím!

DEN TŘETÍ (pátek)

Vstala jsem v osm s tím, že si půjdu zaběhat, jenže venku je hnusně a já mám jen kraťase, takže jsem se rozhodla odložit běhání na večer (a hádejte co, ani večer jsem nešla).

Sotva jsem spustila spotify, začaly hrát Wanastowi Vjecy, následovala záplava melancholie.

Pak jsem běžela na svou fakultu, kde jsem zjistila, že na sekretariát je čekačka jedna hodina, tak jsem si zatím ve městě koupila španělskou simku a když se na mě dostala řada na sekretariátu, paní mi řekla, že stejně nemám všechny potřebné dokumenty a že musím jít na stipendijní, běžela jsem tedy na stipendijní, kde jsem zase čekala hodinu a jen, co jsem vyřídila vše potřebné, tak zase zpátky na fakultu, kam jsem doběhla o deset minut později, než jsem měla být na řadě, to znamená přesně včas. Následně jsem si to namířila do banky, kde jsem opět čekala hodinu na to, aby mi pak chlap řekl, že studentské konto vyřizuje jediná pobočka ve městě a ne, není to ta jejich, no a protože se ve Španělsku všechny kanceláře, úřady, banky a tak podobně zavírají už ve dvě, měla jsem po ptákách a musím tam zajít až v pondělí. Šla jsem se tedy domů najíst a strávit zase nějaký ten čas na skypu a v pět jsem se přidala k erasmákům a šla si to vyšlápnout na Albayzín, odkud je překrásný výhled na celou Granadu a navzdory své asociálnosti jsem se i seznámila s pár lidmi.

DEN ČTVRTÝ (sobota)

Konečně jsem si šla zaběhat! A taky jsem cvičila. Joo, jsem na sebe pyšná. Podívala jsem se na Pana včelku, chvilku si četla a zhruba ve tři odpoledne mi došlo, že by bylo asi fakt trapný strávit celej den doma, tak jsem se šla projít, nakoupila si nějaké jídlo a pár věcí do pokoje a když jsem se vrátila, sedla jsem si zase ke skypu.

Volala jsem s Guyem (můj izraelský kamarád). Říkal mi, že letos končí střední a příští rok by se chtěl dostat na studia do Ameriky a že pokud mu to nevyjde, bude muset nastoupit na vojnu. V té chvíli jsem cítila pocit smutku a určité soustrasti a ujišťovala jsem ho, že se do té Ameriky dostane, načež mi odpověděl, že i pokud ano, na vojnu půjde rok poté. Představila jsem si svého roztomilého stylového kamaráda s puškou, rozesmutnilo mě to ještě víc a tak jsem pokračovala: "A to se tomu nedá nějak vyhnout?". "Ale ano, dá, je to sice povinné, ale vlastně stačí říct, že tam opravdu moc nechceš jít, a nemusíš. Jenže my to pro svou zemi udělat chceme, je to tady opravdu špatné a my chceme pomoct, navíc většina lidí tam je vlastně jako já nebo ty a do nějakého boje se vůbec nedostanou, spíš jen sedí u počítačů a tam jsou stejně užitečnější...". To mě uklidnilo a taky mě to donutilo se trošku zamyslet nad vlastenectvím a ochranou vlasti.

DEN PÁTÝ (neděle)

Rozhodla jsem se, že zjistím, kde se vydávají imigrantská čísla, abych byla na pondělí připravena. Ptala jsem se na informacích, hledala v mapě, procházela město... Marně. Naštěstí jsem to pak přece jen objevila na internetu. Následně jsem se šla znova projít na Albayzin, doma jsem si uvařila dýňovou polívku, chvilku jsem si četla, skypovala a v osm šla na večeři s další Češkou, která se sem dostala přes stipendium, a její maminkou. A bylo to fakt skvělý! Úplně mi to zvedlo náladu. Ono je totiž fajn mít kamarády i tam, kde bydlíte. Než jsem usla, stihla jsem dočíst 50 odstínů šed, Nesuďte mě.