Zdravím!

Ano ano, konečně jsem se dokopala k tomu, abych dopsala druhou část naší cesty a je to dost dlouhé samo o sobě, takže vás nebudu příliš zdržovat a hurá k vyprávění.

DEN DEVÁTÝ

- 25 km (?), Sarria

- Tlustej Španěl má nastavenýho budíčka na 4:40, 4:50, 5:00 a 5:10. Beru, když to tak má někdo doma, ale ne v místnosti, kde spí dvacet lidí.

- Korejci příšerně mlaskají a je mi blbý je seřvat, protože vím, že u nich se to sluší

- cesta byla příšerně značená, pořád jsme jen přebíhali z jednoho konce louky na druhý a dost nás to zdrželo, navíc jsme nepotkali snad žádné jiné poutníky a to nás znervózňovalo. Pak jsme zjistili, že existují dvě trasy, přičemž ta jedna je asi o deset kilometrů delší- ta naše.

- Pala jsme zapomněli v Samose

- asi čtyři kilometry před městem jsme potkali Kima, vyprávěl, že v Korei se nemůže kouřit ani na ulici, smutný to kraj.

- prošli jsme tři ubytovny, žádná nebyla levnější než deset euro, nakonec jsme ale konečně našli městský, který ovšem stejně stál šest euro (vítejte v Galicii).

- ženská, co to tam měla na starost, nám řekla, že můžem používat všechno nádobí v kuchyni a vzápětí dodala, že tam ale žádné není, tak jsme děkovali sami sobě, že s sebou máme alespoň ešusy, když už nám zabavili tu bombu.

- Na druhou stranu bylo v kuchyni docela prázdno, protože nikdo neměl v čem vařit až na čtyřčlennou rodinku (máma, táta a dva chlapečci pět a osm let staří), ti s sebou táhli i talířky, hrníčky a nabídli nám, že nám vše půjčí, protože se jim jejich hostina bude vařit ještě dlouho. Dali jsme se s nimi do řeči a musím říct, že mi dlouho nikdo nepřišel tak inspirativní jako oni. Vyprávěli nám, jak je snadné žít bez užívání peněz a že tak nějakou dobu žili, protože měli vodu z hor, energii ze solárního záření a jídlo si pěstovali sami. Tatík nám taky vysvětlil, že hamaka je základ svobodného cestování, protože je malá, lehká, dá se rozdělat téměř kdekoli a nevztahují se na ni zákazy o stanování, můžete pak přespávat na pláži na Ibize, budit se z jedné párty do druhé a žít téměř zadarmo.

- Už pár dní jsme pozorovali holku, která vypadala jako Ramseyho čubka a chtěli jsme si s ní udělat fotku, Áďa mi ale tvrdil, že když jí řeknu, koho mi připomíná, dostanu facku. Já mu řekla, že to zvládnu a když jsme ji ten den potkali v kuchyni, vyklopila jsem jí, že nám připomíná jednu herečku a jestli se s ní nemůžem vyfotit. Byla nadšená.

marně jsme se snažili zachránit malého ptáčka

takhle jsou u cesty "vem si a zaplať kolik chceš" stolky pro ty, kteří by měli hlad z nedostatku obchodů a kavárniček

DEN JEDENÁCTÝ

- 25 km, Casanueva

- ráno jsme se probudili do deště. Naivně jsme si mysleli, že to nejpozději do dvou hodin ustane a rozhodli jsme se přispat si. Ha! Chyba! To jsme ještě neznali galicijské deště.

- první dvě hodiny chůze to ještě šlo a déšť nás docela příjemně chladil, vykašlali jsme se ovšem na běžnou poutnickou cestu a šli podél silnice, protože šlapat bahnem se nám fakt nechtělo. Po dvou hodinách nám ale začalo solidně čvachtat v botách a voda si záhadným způsobem razila cestu i pod pláštěnku.

- v prvním velkém městě  (Palas Rei) se opět skoro všichni ubytovali, ale my byli rozhodnuti jít dál, předchozí den jsme se na tom dohodli. Chtěli jsme si ale udělat nákup, protože jsme věděli, že už bychom nemuseli mít příležitost a víte jaký efekt má klimatizace v supermarketu na totálně promoklého člověka? Když jsme vycházeli, rozbrečela jsem se zimou a Áďa řekl, že zůstanem ve městě, já mu na to řekla, že ne a že jsme se rozhodli, že půjdeme dál, takže půjdeme dál a tak jsme se začali dohadovat a obhajovat to, co chce ten druhý, moje paličatost ale vyhrála a po dalších pár kilometrech jsme konečně zakotvili v ubytovně uprostřed ničeho, kde nás všehovšudy bylo jen osm.

- nejúžasnější horká sprcha mého života

- mysleli jsme si, že jsme si koupili půl kila krevet, ale koupili jsme si jen půl kila krevet s chřestem přičemž chřest tvořil většinu balení.

DEN DVANÁCTÝ

- 10 km, Mélide

- vyšli jsme docela pozdě, protože jsme věděli, že do Mélide je to blízko

- kulhala jsem a náhodná Španělka mi vnutila svou lyžařskou hůl

- zas poprchávalo

- v Mélide jsme si dali typickou galicijskou chobotnici a byla fakt výtečná. Nejdřív jsme si chtěli objednat dva tácy, ale číšník nás varoval, že to nesníme, tak jsme ho poslechli a později mu dali za pravdu.

- seznámili jsme se se strýčkem mého učitele matiky a ten nás odvezl do domu rodičů našeho matikáře. Ti tam sice ještě nebyli, ale bylo nám řečeno, že si můžeme udělat pohodlí, osprchovat se a kdesi cosi. Když přijeli, nachystali nám hotovou hostinu- různé ryby a dušenou zeleninu s brambory, chleba a sýr, po obědě jsme si sedli do salónku na kafe a trochu sladké pálenky (Pacharrán). Taky nám dali vyprat prádlo, to jsme uvítali, protože kvůli několikadennímu dešti jsme ho nemohli prát, protože by nikde neuschlo.

- usnuli jsme už po šesté, takže jsme promeškali večeři, ale bylo nám to tak nějak jedno

DEN TŘINÁCTÝ

- chození tak maximálně po městě, furt Mélide

- na snídani jsme dostali koláč, toasty s domácí marmeládou, kakao a ovoce

- náš náhradní taťka nás zavezl na tři hodiny do města, které jsme prošli několikrát křížem krážem a k tomu přidali návštěvu muzea

- k obědu nám náhradní mamča upekla empanádu, nasmažila malé zelené papričky a hranolky, podusila zeleninu a ještě jako dezert nachystala domácí koblížky (nebo něco na ten způsob)

- pak se s námi přišla rozloučit celá široká rodina

- k večeři jsme měli španělskou tortillu

DEN ČTRNÁCTÝ

- 33 km, Santa Irene

- po snídani nám naši chvilkoví rodiče navrhli, že si můžeme bágly nechat u nich a že nám je do dalšího města zavezou autem. Razantně jsme odmítli, na pseudobaťůžkáře jsem tam celou dobu nadávala, tak jsem se nechtěla jedním z nich stát, tak nám maminka alespoňa nachystala na svačinu zbytek empanády, sendviče a balíček sušenek.

- opustit jejich dům bylo jako opistit Kraj a vydat se vstříc Mordoru

- prvních 18 km uteklo v dobré náladě, pak už mě ale začaly pobolívat nohy a kolem 25. i Áďu. Na 29. jsme sice našly dvě ubytovny, ale obě byly plné a do toho nám začalo pršet, po dalších čtyřech kilometrech plných zoufalství jsme naštěstí došli do Santa Irere a ubytovali se v městském albergue

- kvůli naší jednodenní pauze jsme přišli o celou naši partu (Tlustej Španěl, Korejci, Bílá rodinka...) a nová parta vůbec nebyla tak cool

marně se snažím povléct patrovou postel

DEN PATNÁCTÝ

- 23 km, Santiago de Compostela

- zase chčilo

- nakradli jsme si klobouky z plotu u letiště

- příchod do Santiaga probíhal překvapivě nevelkolepě

- ubytovali jsme se u budhistů (albergu Aqua) za 12 euro

- vystáli jsme si hodinovou frontu na certifikát, pak utíkali na autobusák pro lístky do Madridu a volali maminkám, aby nám koupily letenky domů

- poslední těstoviny s rajčatovou omáčkou

DEN ŠESTNÁCTÝ

- Santiago de Compostela

- krásně jsme se prospali

- do katedrály se nesmělo s batohama, takže vždycky musel jeden z nás zůstat před ní a hlídat

- šťastné shledání s Kimy i Bílou rodinkou

- deset hodin cesty autobusem zpět do Madridu, bylo vtipné vidět naši dvoutýdenní makačku spláchnutou pěti hodinami v autobuse, pouštěli nám tam Rekordmany živočišné říše a Looney tunes, u kterých jsme se s Áďou smáli jak blbí

- po půlhodinovém pobíhání po letišti jsme konečně našli pověřenou osobu a získali palubní lístky, a protože nám zbývalo ještě jedenáct hodin do odletu, rozprostřeli jsme si na zem spacáky a usnuli spánkem spravedlivých. Milá obsluha předstírala, že nás nevidí a my jsme byli rádi, že si nemusíme platit drahé přespání v Madridu

výhled v našem posledním ubytování... pěknej, ne?

Musím říct, že nám cesta hodně dala a přemýšlíme i nad tím, že bychom si jednou prošli celých 800 km. A pokud vás to inspirovalo, jen do toho, nebudete litovat. A i pokud se vám takové turistikování nezamlouvá, ale máte jiný svůj sen, nezahazujte ho, byla by to škoda.

Mějte se moc krásně,

PA!