Zdravím!

Ještě než začnu, ráda bych trošku vysvětlila, okolnosti mé cesty. Svatojakubská cesta (Camino de Santiago) je poutní křesťanská cesta vedoucí napříč celou Evropou, ovšem její nejznámější část je tzv. Camino Francés, které se táhne od francouzských hranic severem Španělska až do Compostely, tato část měří zhruba 700 km. Správně by se mělo vycházet od prahu svého domu, to už dnes ale prakticky nikdo nedělá a ti, co se chtějí opravdu hecnout, vychází právě od francouzských hranic nebo ze Sevilly. Na to, abyste dostali certifikát, že jste pouť vykonali, vám stačí ujít 100 km. Ujít pouze minimum nám přišlo poněkud trapné a na celé Camino Francés jsme neměli čas, rozhodli jsme se tedy vyrazit z Leónu ležícího 310 km od Santiago de Compostela (údajně. všechny možné ukazatele, knížky a mapy se mnohokrát ve vzdálenostech trochu rozcházeli). Na cestu jsme se nevydali z náboženských důvodů, nýbrž jen proto, že jsem byla zvědavá a chtěla jsem se hecnout a Áďa má to neštěstí, že si našel šílenou přítelkyni.

Teď už ale hezky den po dni...

DEN PRVNÍ

- Na letišti nám zabavili bombu. Teda propanbutanovou, chápejte, ale udělalo nám to čáru přes rozpočet, my chtěli mít tu možnost ohřívat si jídlo vždy a všude.

- po příletu do Madridu jsme si v Alse koupili jízdenky do Leónu (25 euro) a dojeli jsme kolem deváté večer.

- po poněkud delším hledání jsme konečně našli ubytování u jeptišek v kláštěře. Zeptaly se nás zda jsme sezdaní a následně nám oznámili, že budeme spát odděleně, já dostala žíněnku v pokoji se dvěma Italkami. Ještě mi jeptišky vyprávěly, jak tam minulý rok šla jiná Češka Klára a následně se tam rozhodla zůstat navždy. Byla jsem si vcelku jistá, že to nebude můj případ.

- šli jsme na mši. Říkali, že to bude pěkné, místo toho jsem náhodně listovala modlitební knížkou, abych nevypadala nápadně a modlila se tak maximálně za to, aby už ta mše skončila.

- další menší šok přišel, když jsem zjistila, že neteče teplá voda a že nám o půl jedenácté vypnou elektřinu (zápisky jsem si psala s čelovkou, spolubydlícím to nevadilo, taky ještě potřebovaly světlo)

DEN DRUHÝ

- 22 km, Villar de Mazarife

- v šest nám jeptišky udělaly menší snídani zdarma, my se posilnili a vydali na cestu

- chvilku poté, co se rozednělo, jsme učinili důležitý objev: okolo celé cesty (až do Santiaga) rostou ostružiny. Všude. Moc. A nikdo si jich nevšímá, to jen my jsme je obírali jako idioti úplně všude, kde to šlo.

- "buen camino" (štastnou cestu) tady slyšíte víc než dobrý den nebo ahoj

- ubytovali jsme se v albergue (ubytovně) Refugio de Jesús a s odstupem času můžu říct, že to bylo nejlepší ubytování, na které jsme za celou cestu narazili. Za pět euro jsme měli dvoulůžkový pokoj, mohli jsme si navařit v kuchyni, koupat se v bazénku a číst si moudra napsaná na stěnách.

- za šest éček jsme si v tamním obchůdku koupili půl kila těstovin, rajčatovou omáčku (tenkrát jsme ještě nevěděli, že se tímhle spojením budeme krmit téměř celou cestu), slávky, čtvrt kila muffinů, tmavou čokoládu, nektarinky a jamón pro Áďu.

- užila jsem si pořádnou teplou sprchu s Lush sprcháčem a zase jsem se cítila jako člověk.

DEN TŘETÍ

- 32 km, Astorga

- opustit Refugio de Jesús bylo jako opustit lůno matky a čekal nás už jen krutý svět a cesta očistcem.

- mobily jsme měli téměř pořád vypnuté a zapínali jsme je jen na odpolední zprávy maminkám a nastavení budíku (vstávali jsme většinou 5:15)

- předchozí dny jsem často říkávala, že mi nedochází, že už opravdu camino jdeme. Tento den mi to došlo

- umývat se Lushem byl pěkně dementní nápad, on totiž nevoní jen mně, ale také všemu hmyzu v okolí.

- hodně jsem se smála, bohužel po dvacátém pátém kilometru šlo spíše už o zoufalý smích a po třicátém kilometru jsem propadla v pláč. Šla jsem ale neohroženě dál!

- zalezli jsme do prvního albergue, který jsme potkali a dostali jsme pokoj se dvěma Španělkama a také masáž a pedikůru zdarma. Fyzioterapeutky nám oznámily, že batohy by neměly vážit víc než desetinu naší tělesné hmotnosti a vyděsily se, když jsme jim řekli, že ty naše mají kolem deseti až dvanácti kilo. Co už.

- při vaření jsem trochu šílela, protože lidi jsou takový bezohledný prasata, že jsem radši umývala nádobí i za ně.

- jinak mám ale lidi tady fakt moc ráda, jsou fajn a všechno funguje na vzájemné důvěře (tak například pokoje se nedají zamykat)

"Nemůžeš si koupit štěstí, ale můžeš si koupit naši horkou čokoládu (a to je téměř to samé)"

Gaudího palác

DEN ČTVRTÝ

- 28 km, Foncebadón

- Kniha mi lže, moje kniha mi lže! Kvůli ní jsem si od čtvrtiny cesty myslela, že jsme už v polovině a dávala si plané naděje.

- moje koleno začalo stagnovat, tak mi ho Áďa obvázal, lupnul mi ibáč a našel mi nového kamaráda klacka, říkali jsme mu Palo.

- ze začátku jsme šli pěknými vesničkami, pak se terén změnil ve výstup do hor písčitými cestičkami.

- potkali jsme nádrž plnou pulců, Áďa ulovil jednoho už skoro přeměněného v žábu, když jsme ho pak ale vrátili do vody, začal klesat ke dnu bříškem vzhůru. Já křičela "proboha, proboha, vždyť my jsme ho zabili!", ale naštěstí to jenom fejkoval

- na Foncebadónu mělo být ubytování zdarma v Domus Dei, už ale měli plno, tak jsme se ubytovali u budhistů za pět éček

- naše masáže se přeměnily z příjemných na extrémně bolestivé, zato účinné

- usnuli jsme v šest a spali až do rána

DEN PÁTÝ

- 28 km, Ponferrada

- budhisti měli jedno pravidlo: nikdo nesměl mít budíka nastaveného na dřív než 5:45, tak jsme si přispali

- došli jsme k velkému kříži zhruba 1600 m vysoko v horách a položili tam kamínek na znamení toho, že odkládáme své břímě. Měli jsme si prý přivézt šutr z domu, ale to nám bylo jedno, tak jsme nějaké dva ulovili cestou.

- výhled z hor byl překrásný a zlepšoval nám náladu i přesto, že cesta byla vlastně dost strašná (většinou kamenitá a z kopce, takže moje kolena fakt trpěla)

- další věc, která nám zlepšovala náladu byly všudypřítomné krávy, ovce a kozy

- ke konci cesty jsme se seznámili s prvním Kimem. Kim byl Korejec, který se už před rokem a půl vydal z Vladivostoku vlakem do Finska a pak pochodoval přes celou Evropu a plánoval své cesty prodloužit až do Afriky, na svých zádech nesl 25 kilo a vlastně se asi vůbec nejmenoval Kim.

- za dobrovolný příspěvek jsme se ubytovali v Refugio San Nicolás de Flue a pokoj sdíleli s dalšími třiceti čtyřmi lidmi, přímo vedle nás měl postel tlustej ukecanej Španěl

- uvařili jsme si paellu k večeři, zatímco parta Kimů si radši udělala hamburgery, smažené houby se zeleninou a kousky masa, vajíčka na míchačku a ještě si uvařili celé kuře (pro info, bylo jich asi pět)

- padesátiletá paní z Tenerife, která už měla za sebou asi 500 km nám vyprávěla, jak je na Tenerife levno a že byt na pláži se vším všudy přijde nějakých 300 euro za měsíc.

Kimové vaří kuře

Korejská invaze

naše paella

DEN ŠESTÝ

- 25 km, Villafranca del Bierzo

- když o půl paté začaly zvonit budíky i přesto, že se mohlo vycházet až v šest, pochopila jsem, proč to bylo u budhistů tak super

- cesta nepatřila mezi nejhorší, ale slovo "rovinka" neznala

- obchod otvíral až v pět, takže jsem si udělala dvě polívky ze sáčku a Áďa zbytek rýže s masovou konzervou. Nevypadal z toho moc nadšeně

- slyšeli jsme helikoptéry, hořel les

DEN SEDMÝ

- 24 km, La Faba

- chlap vedle mě tak chrápal, že jsem se ve tři ráno probudila a šla si lehnout na chodbu

- pořád ještě hořel les a několik kilometrů jsme šli v kouři

- vyšli jsme do malé vesničky na kopečku, kde byla jediná ubytovna o dvaceti osmi lůžkách, prostorné, velmi dobře zásobované kuchyňce a kapličce. Spravoval ji starý Němec a vypadalo to tam jak v rajské zahradě.

DEN OSMÝ

- 24 km, Triacastela

- když jsem jako první ráno rozsvítila v kuchyni, čekalo mě překvapení, Němec nachystal překrásnou snídani.

- výstup po kamenité cestě na O'Cebreiro (1306 m)

- Jsme den ode dne silnější!

- našla jsem na cestě ležet křišťál, což Áďovi jakožto sběrateli šutrů vehnalo úsměv do tváře na celý zbytek dne.

- za albergue jsme museli dát 8 euro, fuj, byli jsme tam i s našimi přáteli Kimy a jeden z nich Adovi řekl, že je nejhezčí Čech, jakého kdy viděl. Tento fakt mi byl od té doby omílán o hlavu několikrát denně.

- Korejci neumí slívat těstoviny

- Tlustej Španěl nás zase dohnal

takhle vypadají tamní pekárny, přijdete tam, vyberete si jednu z baget (jediného pečiva, které se tam prodává), zaplatíte a jdete

To by bylo vše z první várky, druhá přijde časem.

Mějte se moc krásně,

PA!