Ahoj!

Už jsem vám delší dobu nepřidala žádné tipy na knížky. Nečtu sice teď tolik, kolik bych si představovala, to ovšem neznamená, že nečtu vůbec. Jen čtu některé knížky pořád dokola a tak nemám nic nového, o čem bych mluvila. Nah. Zkrátka ještě čekám, až někteří autoři vydají pokračování svých sérií, abych mohla napsat kompletnější názor.

Poslední dobou mám ohromnou slabost pro postmodernu a překvapivě začínám i nějak vlastenčit a dobrovolně si tedy vybírám i české autory, nebo jak je tomu v Kunderově případě, francouzsky píšící autory českého původu. Dnešní článek bude tedy o nich (Kunderu a Urbana můžete nalézt i v maturitních kánonech).

Milan Kundera

Už v TOMTO článku jsem psala o jeho Nesnesitelné lehkosti bytí, která se stále řadí mezi mé absolutně nejoblíbenější knížky, musím ale přiznat, že poté, co jsem přečetla Nesmrtelnost, začínám výsostné místo Lehkosti zpochybňovat. Ráda si v knížkách označuju lepítky nebo si fotím zajímavé pasáže s neotřelými a dobrými myšlenkami, u Nesmrtelnosti jsem to ale po chvíli vzdala a šla jsem si ji koupit, protože to je přesně ta knížka, kterou musíte vlastnit. Není tam nic navíc, jen zamyšlení nad životem a vše, co jej provází, v typicky kunderovském stylu, zároveň spousta paralel a zvratů... Geniálnější dílo jen těžko pohledat. Vážně, kdybyste za mnou teď přišli a zeptali se na jedinou knížku, kterou si v životě přečíst, doporučila bych vám tuto.

Četla jsem i Směšné lásky, bez jedné povídky (kterou nemůžu sehnat) všechny tři sešity a neoslovily mě tolik. Bude to asi tím, že celkově nejsem úplně povídkový typ. Připadá mi, že v nich nemůžou být postavy ani myšlenky dostatečně rozpracovány. I tak mě ale velmi zaujaly třeba povídky jako Falešný autostop nebo Nikdo se nebude smát.

Setkala jsem se se spoustou názorů jako že se Kundera čte těžce nebo že jeho mužské postavy jsou nechutní intelektuálští děvkaři (proto je mám asi tak ráda, haha) a ženy neschopné loutky a je pravda, že v některých knížkách je Kunderův přístup k ženám opravdu poněkud zarážející, ve čtení a nadšení mi to ale nijak nebránilo.

Miloš Urban

Nejdříve jsem si na doporučení své češtinářky přečetla Poslední tečku za rukopisy. Byla jsem nadšená. Urban je dokonalý mystifikátor a někdy je opravdu těžké zjistit, co z jeho díla je založeno na pravdě a co je pouhá fikce. Hlavní hrdina je navíc takový sympatický chlapík a celková atmosféra díla je humorná a odlehčená, proto pokud s chcete oddechnout od neustálého dramatu a přitom nečíst braky, tohle je knížka pro vás.

Druhým dílem, které jsem od něj přečetla, je Stín Katedrály, aneb Božská krimikomedie. Opět skvělá knížka i když už ne s tak pohodovou atmosférou, nýbrž spíš s tajemným nádechem. Měla jsem pak náladu hned vyrazit do Prahy. Akorát jsem měla asi nějaké vadné vydání a byly tam trochu pozpřehazované stránky, což bylo nejdřív poněkud matoucí.

Jaroslav Žváček

Lístek na cestu z pekla. Tuto knížku lidé buďto milují nebo odsuzují jako odpad všech odpadů. Mně ji půjčila kamarádka, které se moc líbila, já se do ní taky zamilovala a přečetla ji během jediného dne. I moje máma z ní byla uchvácená. Humor je ale dost cynický až černý a pokud vám vadí otevřené narážky na sex, sprostá slova a antiteismus, asi to nebude nic pro vás. Rozhodně ale člověku pomůže se lépe zamyslet nad osudy lidí a hned jen tak někoho neodsuzovat. Jde o jedinou autorovu knihu, rozhodně bych ale uvítala další. Skoro mě mrzí, že už jsem ji četla, protože bych si ji chtěla přečíst znova a cítit se, jako by to bylo poprvé.

Četli jste někoho z nich nebo byste chtěli?

Mějte se moc krásně,

PA!