Tento článek už mám v konceptech několik měsíců a řekla jsem si, že je načase ho konečně zveřejnit, nemám totiž žádný důvod čekat.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tak. Když tohle píšu, mám dobrou náladu a tím, že píšu tento článek si ji nechci zkazit, ale bez ní bych jej asi napsat nezvládla a myslím, že už jsem dost silná na to, abych se mohla vyjádřit a nesložit se při tom. Občas vám ale některé věci, které dělám či říkám, mohou připadat zvláštní a proto bych alespoň hrstce z vás, které to bude zajímat, ráda objasnila, proč se chovám tak, jak se chovám. Doufám, že tím nikomu nezničím život, ale upřímně, jsem sobec a chci, aby mě někdo pochopil. I když k tomu asi nedojde ani díky tomuto článku. Za pokus ovšem nic nedám.

Vítejte na tour mou hlavou.

Začalo to zhruba dva roky zpátky, ani nevím, čím konkrétně, jediné, čím jsem si jistá, bylo, že se začátkem třeťáku už jsem v tom lítala až po uši, sem tam se z toho sesypala, teď už jsem si vůči tomu vytvořila určitou imunitu a tím mou mámu dohnala k falešnému pocitu bezpečí. Asi si myslí, že už takhle nepřemýšlím. Přemýšlím, jen jsem to začala brát s chladnou hlavou.

Pokud se chcete rychle dozvědět, co že je vlastně mým problémem a nečíst celou slohovku, jednou větou by se to dalo vyjádřit asi takto: "Chci, abych neexistovala já, lidstvo, vesmír, nic.". A pokud vás zajímá stručný popis toho, jak jsem k tomuto stanovisku došla, čtěte dál.

Sama si nejsem úplně jistá, kde začít. Tak tedy u sebe. Moje máma mě nechtěla, moje početí byl omyl a mé přežití chyba neschopné gynekoložky. Hups. Pořád říkám, že nejnebezpečnější jsou neschopní lidé na pracovních místech, na kterých nemají co dělat a kdyby se ze mě vyvinul vraždící psychopat, asi bych si tu gynekoložku vyhledala a poslala jí dopis na téma "Vidíte to? Kdybyste nebyla neschopná, nestalo by se to.". Ovšem stalo se a já jsem tady. Bez jediného důvodu. Nejspíš nebudu pro lidstvo nijak výrazně užitečná a i kdybych byla, k čemu bude užitečné lidstvo samo o sobě? Žijeme abychom žili. Jako vážně. Nic víc na tom není, takhle je to stupidní. Lidé vyhazují odpad, protože je zbytečný, a přitom si neuvědomují, že jsou také zbyteční. A navíc ještě ničí své okolí. Všechny problémy by se vyřešily, kdyby lidstvo zmizelo, protože jaké problémy má někdo, kdo neexistuje? Aha! Mé myšlenkové pochody ovšem pokračují ještě o trošku dále. Stejně jako lidé jsou totiž zbytečná i zvířata, rostliny, kameny, vesmír. Tralala. Dokážete si představit nekonečné nic? Působí to krásně. Nikdy jsem nepochopila, proč tolik filozofů napříč dějinami považovalo bytí za to nejvyšší a nejlepší.

To by byl asi stručný popis toho, co si myslím, a jak jsem k tomu došla, teď bych ještě ráda dodala, jak konkrétně se to projevuje v mém životě. Dobrá věc je, že se alespoň nebojím smrti a naštěstí jsem ateista, takže nevěřím ani v pokračování zbytečné existence po smrti. Smrt bude jen klid. Hakuna matata. Důvod, proč jsem se nezabila, je jednoduchý- moje máma. Jak už jsem zmínila na začátku, nechtěla mě, i přesto se o mě ale 18 let starala, dávala mi veškerou svou lásku, péči a taky do mě vrazila pěknou částku peněz. Připadalo by mi tedy extrémně sobecké zahodit všechno tohle vniveč ještě předtím, než bych jí cokoli splatila (tu částku jsem se pokusila alespoň přibližně vypočítat a bude trvat asi pěkně dlouho, než se mi podaří ji splatit) a nechci jí působit žádnou bolest. Sama děti ale rozhodně mít nehodlám, nevidím totiž důvod, proč bych měla dobrovolně produkovat něco zbytečného, co s sebou navíc nese omezení svobody, zhoršení zdraví a finanční omezení (mimo jiné).

Znáte ten pocit, když jste smutní a někdo vám řekne: "Netrap se." a vám se najednou zvedne nálada, jako by někdo zmáčkl kouzelné tlačítko na vaší mysli? Ne? Já taky ne. Asi teda chápete, že řeči jako "takhle to ale nemůžeš braaat" na mě nijak nezabírají.

Mějte se ale krásně,

já jedu na hory, tak mi přejte, ať se nepřizabiju a kompletně neztrapním,

PA!