Jsou chvíle, kdy si říkám, že níž už spadnout nemůžu, a pak najednou brečím v plné tramvaji, smrkám do vlastního svetru a říkám si "Sakra, tak ono to přece jen jde!". Třešničku pomyslnému dortu přidá fakt, že při výstupu jsem si všimla, že přímo naproti mě seděl kluk z debaťáku. Jo, Klári, tvoje image už nemůže být lepší. Zase jsem přišla o peněženku. Zrovna s veškerýma penězma, neb jsem chtěla jít nakupovat vánoční dárky. Smůla no. Víte, co vám ale v takové chvíli zaručeně zvedne náladu? Když sedíte na autobusové zastávce a přijde za vámi kamarádka ze základy a říká: "Klári, to se pos*alo, já ztratila mobil, peněženku, bundu, prostě všechno." a vy jí jen skočíte do náručí a zvoláte: "Tak ty taky?" a pak strávíte hodinu tím, že se smějete tomu, jací jste lůzři a že už nejspíš nikdy nevystrčíte patu z domu. Ne a ne a ne. Vlastně jsem se dlouho už tak nepobavila, v konečném důsledku se vlastnímu neštěstí směje nejlépe, jen na to potřebujete ty správné lidi.

Fotky jsou ze včerejška, kdy jsme šly s Barčou do města a do Muzea moderního umění na český symbolismus.

PA!