Ještě než se necháte zmýlit nadpisem, chci říct, že nebudu psát o tom, jak je život lehký.

It's a metaphor.

Když jsem jako malá, vždycky jsme se starším bráškou schovávali svoje hračky před tím mladším. Samozřejmě, báli jsme se, že nám je vezme a nedopatřením rozbije. Strávili jsme ale tolik času hledáním dobrých skrýší a péčí o to, aby je mladší sourozenec nenašel, že jsme si s nimi vlastně sami vůbec nehráli. Pěkně pitomé, že?

A už chápete kam se dostávám?

Připadá mi, že někteří lidé zachází se svým životem přesně tak, jako my tenkrát se svými hračkami. Zkrátka se jej snaží udržet co nejdéle aniž by se snažili využít toho, že jej vůbec mají, a tím ztrácí i poslední zbytky smyslu. Neříkám, že chci aby všichni kouřili, pili, jedli nezdravé jídlo, jezdili do nebezpečných zemí, v noci se bezdůvodně toulali ulicemi a podobně. Ale pokud o to stojíte, tak proč si to odepírat? Nejíst jídlo, které vám chutná, nejezdit do zemí, které vás lákají a ze strachu po setmění nevylézat z domu akorát ochuzuje váš život o tu hru a ten náboj, bez kterého by všechny případné roky navíc postrádaly smysl.

To je tedy alespoň můj názor na věc. Jen mě to napadlo cestou do práce :D. Jak to vidíte vy?

Mějte se krásně,

PA!