INTERCAMBIO II

Už to zase nezvládám. Sotva jsem se jakš takš vzpamatovala z loučení s lidmi ze Španělska, už jsem jela na další akci, ze které se teď musím vzpamatovávat. Tři dny jsem teď strávila v Přerově na debatním srazu. Celkem jsme debatovali čtyřikrát na teze Kouření v restauracích by se mělo zakázat (za obě strany), Adopce homosexuálním párům by se měla povolit (afirmace) a Krása je důležitější než intelekt (negace). Z těch debat jsem byla strašně vystresovaná, i když ke konci už jsem se do toho docela dostávala, ale o to mi teď vůbec nejde.

Jde mi o to, že jsem se zase seznámila s úžasnými lidmi a ZASE jsem se s nimi musela po pár dnech rozloučit s tím, že už je pravděpodobně nikdy neuvidím. A to je to, co nezvládám. To loučení, a to, že vím, jak strašně úžasní lidé existují a já s nimi nemůžu být. Obzvlášť mi přirostl k srdci jeden kluk (že vás to nepřekvapilo?). Nic jsem s ním neměla, ale rozhodně by mi to nevadilo a podle jeho neustálých poznámek, jemu asi taky ne. Jenže jak jsem zrovna před chvílí psala na ASKu, když se mi někdo fakt líbí, víc se bojím mu nějak výrazněji naznačit, že se mi líbí. Ten kluk je prostě skvělej, už když jsem ho uviděla, strašně se mi vzhledově líbil (vypadá jak Troye Sivan <3) a pak, když jsem slyšela jeho argumenty, když jsme spolu kecali a blbli, zjistila jsem, že je k tomu ještě neuvěřitelně inteligentní (nakonec jeho tým vyhrál celý ten turnaj) a vtipný. Pak jsem se od něj dozvěděla, že je mu čtrnáct a začínám se podezírat z mírné pedofilie, protože je to už několikátý čtrnáctiletý kluk, který se mi za posledních pár měsíců líbil. Já vím, jsem divná, ale oni byli prostě všichni tak skvělí a výjimeční od stejně starých kluků, které znám. Nicméně, když jsem zjistila, kolik mu je, líbil se mi snad ještě víc, protože jsem tu jeho inteligenci začala obdivovat ještě víc. Když jsem dnes přijela domů a zčekla jeho FB, zjistila jsem, že je ale ještě úžasnější, než jsem si myslela, protože taky čte Percyho, Harryho, Hunger Games, má rád Hvězdné války a Pána prstenů a celkově má prostě strašně skvělý názory. Má jen jednu chybu- bydlí na druhé straně republiky. Budu k vám upřímná, úplně jsem se z toho před chvílí složila, což se mi ještě nikdy nestalo kvůli klukovi, kterého bych znala dva dny. Jen se modlím, aby mě to rychle přešlo, vždycky ke všem strašně rychle přilnu a pak mi dělá neuvěřitelný problém smířit se s tím, že už v mém životě nejsou.

Ještě vám musím povědět o včerejší noci, respektive dnešním ránu. Včera večer, jsme tam šli na program k jezírku, kde jsem si i prve zkusila jet na kánoi, což nám s kámoškou sice moc nešlo, ale alespoň byla prča, hráli jsme pexeso dva na dva (hádejte kdo mě vždycky chtěl do dvojčky, hi) a pak jsem se tak nějak přičlenila ke skupince čtyř kluků (včetně jeho, samozřejmě), ve které jsem se cítila naprosto skvěle (však už víte, že se mezi klukama cítím tak nějak přirozeněji). Hráli jsme ting ťong nebo kámen nůžky o každou blbost (o poslední žvejku, kdo vyhodí papírek od poslední žvejky...) a pak jsme se přesunuli na pokoj, kde jsme si házeli piškoty do pusy a koukali se na Projekt X, což mi mimochodem vůbec nepřišlo jako až tak úžasnej film, jak všichni říkají, ale ležela jsem vedle něj, až dokud se mezi nás násilím nenasoukal jeden kluk, který se na mě celý večer lepil a já se mu furt snažila tak nějak vyhýbat a on si stejně vždycky našel nějakej způsob jak se ke mě zase přilepit. Ještě že kolem půl druhé, když jsme dokoukali ten film, šel už spát. Zůstali jsme čtyři a po chvíli posedávání na chodbě nás napadl geniální plán- zahrajem si schovku! Hráli jsme ji v sedmi patrech až do asi čtyř hodin, kdy už jsme se pomalu začínali cítit unavení a začínalo nám docházet, že bychom měli jít spát. Tak mě šli kluci doprovodit až na pokoj, za mýma dvěma spolubydlícíma, který tam ale taky každá měla nějakého borce v posteli, i když se nic nedělo, proboha, neutrpěla jsem žádnou výraznou psychickou ujmu, jen jsem si neměla kam lehnout. A protože mě kluci už předtím ukecávali, abych spala u nich na pokoji, došla jsem k závěru, že jinou možnost nemám, vzala jsem si pyžamo a kartáček a šla jsem. Jenže se vyskytly další problémy jako že jsme byli čtyři na dvě postele a tři peřiny, na což jsme měli asi milión řešení, ale taky milión důvodů, proč ta řešení nemůžeme použít ("Nee, já vedle kluka rozhodně spát nebudu!" od jednoho z nových kámošů). Takže jsme se nakonec dohodli tak, že jsem jednomu z těch kluků co spali u mě na pokoji ukradla deku z jeho pokoje, z křesel na chodbě jsme nakradli matračky a že si ustelem na zemi. Ty matračky jsem tam nakonec zanesla zpět, protože mi to bylo tak trochu blbý a spala jsem jen na zemi. Ono to bylo ostatně stejně vcelku jedno, protože jsem spala jen asi hodinu a půl, protože v sedm ráno už jsem musela být na nohou, abych si sbalila, nasnídala se a šla zase debatovat. Každopádně ten večer stál rozhodně za to. Kdybych nás pozorovala někde z povzdálí, asi bych si myslela, že jsme brutálně nalití, ale my v sobě neměli ani kapku chlastu, prostě se to tak šíleně vyvíjelo samo od sebe. Ani náhodou nelituju, že jsem jela. Zatím jsem ještě relativně živá, ale jsem zvědavá, kdy odpadnu, po tom minimu spánku :D.

A aby tady nebyly jen mé debilní kecy o tom, jak příšerně psychicky nestabilní člověk jsem, přidávám další várku fotek z Granady, nechť se líbí :)

První oběd u mé týdenní rodiny...

Paella